Sv. Jure 1764 m.n.m., Biokovo

Chorvatsko 2002

Můj vlastně první výlet do hor tak, jak jsem jej popsal bezprostředně po návratu z cest, o 13 let později doplněný o faktické informace, bez nichž by možná nedával tak úplně smysl.

Ráno (Makarska, neoficiální kemp Cubano, důvěrně námi nazývaný "U veverek") jsem vstal něco před šestou, dal si kafe zaplaval si v moři a málo po šesté už jsem byl na cestě. 
Předpokládajíc, že cesta nahoru bude hřebenovka, vyrazil jsem směrem na jih, kde hřeben končí. Ptal jsem se cestou několika lidí kudy nahoru, ale nikdo mi neporadil. Tak jsem šel podle citu. Vylezl jsem po jakési polní cestě na jeden z maličkých vrcholků a očekával, že cesta půjde dál. Nešla, končila na hřebeni a dál byl vidět jen kamenolom.

Zamířil jsem tedy do vsi přímo pod hřebenem, jmenuje se Koštunica a tam hledal pěšinku vedoucí kolmo stěnou nahoru. Zase nic. Je tu ale docela hezká přírodní botanická zahrada. Dál mě intuice vedla zpátky na sever. Prošel jsem kolem starého rozpadlého kostela (odtud máme doma kořen vinné révy) a pokračoval pod docela příkrou stěnou stále na sever. Na jednom místě jsem měl pocit, že tudy by to nahoru šlo. Sice po čtyřech,

ale šlo. Zhruba po 200 metrech výškového rozdílu jsem začínal mít strach, že jestli se budu muset vracet stejnou cestou zpět, nezvládnu to. Pořád jsem ale měl pocit, že všechno je v pořádku a dobře to dopadne. O další půlhodinu výstupu později - chtěl jsem doleva, ale "schůdné" to bylo doprava a to jen s obtížemi - jsem konečně narazil na pěšinku, která vedla nahoru. Vycházela evidentně někde z Koštunice, ale i když jsem jí před tím hledal, nenašel. Málokdo si asi umí představit, jak se mi ulevilo. 
To bylo asi 10 dopoledne! Měl jsem za sebou zhruba 15 km a před sebou dalších minimálně 20. Přesto pak už vše šlo jako po másle. Nemá smysl popisovat náročnou a úmornou cestu za docela velkého vedra. Na vrchol, na který jsem chtěl, jsem se ve 13:50 dostal.

Udělal jsem fotky a vyrazil zpátky. Cesta dolů je stejně náročná jako nahoru (obvykle na 50 kroků 5 m výškového rozdílu). Šel jsem tentokrát trochu jinudy. Na vrcholky vedou dvě cesty. Jedna z Koštunice (kde začíná nevím) a druhá z Makaru. Tou jsem se vrátil. Ke stanu jsem dorazil někdy kolem sedmé večer. Musím říct, že ještě před tím jsem si v Makarské v první hospodě, kterou jsem potkal, dal doping - pivo a kafe. A celkové hodnocení mého výletu? Nádhera! Jediná chybička - krutě jsem podcenil množství vody. S jedním litrem, jako já, to fakt nezkoušejte. Tři jsou na hraně a pět optimální. Tolik tedy můj výlet na kopce, na které jsem toužil vylézt 20 let.
Sepsal někdy v roce 2002 zeměkoulan.