Maja Jezerces – nejvyšší hora Albánie
– 2694 m.n.m. – pohoří Prokletie
Když jsme začali opravdu vážně uvažovat o tom, že tentokrát
konečně zkusíme Černou Horu, protože údajně nabízí jak krásné moře, tak krásné
hory, začal jsem pokukovat po kopci, který by byl dostupný a byl dostatečně
zajímavý.
Po pročtení všech možných článků na netu jsem byl rozhodnutý
pro nejvyšší kopec Albánie – Maja Jezeces. Kromě toho, že Prokletie je ještě
stále poměrně málo navštěvované, tak podle fotek je fakt nádherné, což zpětně
můžu potvrdit. Když jsme balili, navzdory protestům a kategorickým odmítnutím,
že nikam nepůjdu, že jsem přece nedávno byl na Mont Blancu, prostě jsem do auta
přidal i těch pár krámů, které by se mohli hodit, „kdyby náhodou“.
Jsme zvyklí na
maličko jiný druh dovolené, než se válet na pláži s tisíci dalších,
vzájemně si šlapat, když ne na hlavy, tak aspoň na ručníky, koupat se
v moři, které není zrovna čisté a být pořád na jednom místě, tak nakonec i
žena souhlasila a vydali jsme se pod kopec.
Je třeba říct, že ač je to ze Sutomore do Vusanje vzdušnou
čarou ani ne 100km, tak cesta autem trvala přes 4 hodiny a to přesto (no, nebo
možná právě proto), že jsem jel zkratkou. Vážně. Zkratka to sice byla, ale tak
ukrutně klikatá, že je fakt asi lepší jet tak, jak mi říkali domorodci po
hlavních silnicích, jenže já mám prostě svojí hlavu…
Pro ilustraci informace, které poskytne maps.google:
1)
130 km přes Albánii čas 3:40
2)
182 km zkratkou přes Klopot čas 3:47 – tudy jsme
jeli tam
3)
196 km přes Mateševo čas 3:30 (doporučuje gůgl)
– tudy jsme jeli zpět
4)
241 km přes Berane čas 3:55 (doporučují
domorodci)
Na místo dorážíme
v půl desáté večer a právě přichází uťapaná dvojice s batohy. Já
lačný informací zastavuji, chlapík mne anglicky zdraví, tak stejně odpovídám a
ptám se, jestli byli na vrcholu, načež on ke svému parťákovi, stojícímu opodál:
„pocem, ty mluvíš líp anglicky.“ Je jasné, že jsme plynule přešli na češtinu a
protože do cizích zemí nikdy nejezdím bez českého piva, počastoval jsem tuhle
dvojici chladnou plzní. Měli byste vidět, jak jim zářili oči!
Začal jsem z nich tahat rozumy co a jak, ale oni šli
z Albánie, takže mi moc neporadili. Nicméně po chvíli začali přicházet
další a nakonec se nás sešlo asi 15 Čechů. Rozhodnutí, že přespíme právě tady
bylo nasnadě – bude nás víc, nebudeme se bát vlka ani člověka nic. Navíc, jedna
parta šla stejnou cestou, kterou jsem si plánoval já a ty jsem potřeboval
vyzpovídat.
V kostce se dozvídám, že předchozí den došli na Buni
jezerce, kde přespali, v 10 ráno vyrazili na vrchol a teď se úplně hotoví
vracejí.
Byli mladí a v kondici. To mi trošku vzalo vítr z plachet,
protože jsme plánovali, že vrchol dáme tam a zpět za jeden den. Pod tíhou
těchto informací přehodnocujeme situaci a domlouváme se, že já vyrazím sám brzy
ráno a Eva s Matesem někdy později za mnou bez ambicí dosáhnout vrcholu.
Asi v půl jedenácté zalézáme do spacáků a pokoušíme se usnout, což se
nakonec navzdory hlučnému hovoru ostatních daří.
Vstávám těsně před
pátou, vařím si kafe a polívku a v půl šesté jsem už na cestě. Vykračuju si
svižným tempem, cesta stoupá zvolna a mě se jde báječně. Asi po dvou
kilometrech zjišťuji, že jsem přešel Oko skakavice, jezírko, kde jsem se chtěl
zastavit a vyzvednout keš a taky že jsem si, já blbec, zapomněl v autě
sluneční brýle i krém na opalování. No, vracet se nebudu. Cesta nádherným
údolím stále zvolna stoupá, dvakrát značka uhne na zkratku přes krásné louky a
zas se vrací a pak už přichází relativně prudké stoupání až k opuštěné
kolibě. Přicházím sem těsně před sedmou. Cestou od koliby si všímám hadice, kde
ze spoje teče voda, tak se ještě vydatně napiju. Je to poslední spolehlivý
zdroj vody. Jakmile vcházím do bukového lesa, cesta se rozdvojí. Rovně na Maja
Rosic, doprava na Maja Jezerces do prudkého stoupání. Je brzo, takže ještě není
moc horko a protože toho moc nenesu (v batohu mám větrovku, triko
s dlouhým rukávem, dvoje fusekle, něco málo jídla, lékárničku, rukavice,
čelovku a zhruba 3 litry vody) jde se mi dobře. Čím výš se dostávám, tím
začínají být srázy okolo příkřejší a sotva dosáhnu sedla, prakticky úplně zmizí
všechny dřeviny a zůstávají jen nádherné louky. Už před osmou se mi otvírá
pohled do údolí s ledovcovými jezírky, kde je jeden z dílčích cílů a
to keš GC2EZND založená v roce
2010 klukem z Ostravy a když jsem ji našel já, měla teprve 37 nálezů.
Je to tu opravdu překrásné! Jsem překvapený, jak rychle mi
to šlape. Počítal jsem, že u jezer budu kolem půl desáté. Už dole jsem si
nastavil limit, že pokud nebudu do 13 na vrcholu, tak otáčím a mažu zpátky, teď
ale začínám mít pocit, že by to mohlo vyjít!
Ještě pár set metrů a přicházím na první, poměrně velké
sněhové pole. Jde se po něm o něco lépe, než v suti a už teď se těším, jak
to tudy krásně půjde dolů! Postupně se značka stáčí vlevo a přede mnou se
poprvé ukazuje i můj cíl. Následuje několik sněhových polí přerušených buď
ostrůvky suti, nebo menšími, snadno překonatelnými skalními masívky. Už delší
dobu jdu po slunci, proklínám se kvůli zapomenutým brýlím a co chvíli si
namáčím hlavu sněhem, protože je fakticky pekelný vedro. Před desátou jsem v sedle, ve kterém se
značka stočí ostře doprava do prudkého místy pevného, místy suťového stoupání.
Ač je stezka vcelku dobře značená, poměrně dost často, když ji nevidím,
spoléhám na intuici a znovu ji o pár desítek metrů dál nacházím. Kamenní mužíci
také výrazně pomáhají. Přichází jedno z nepříjemnějších míst celé cesty.
Poměrně úzký žlab, který je částečně pod sněhem a částečně malé kameny na relativně
pevné skále.
Klouže oboje, volím kameny. Kdybych měl odhadnout, tak to
není obtížnější, než horolezecká III. Mimo to, že nemám nikoho, kdo by mě
jistil, ani čím by mě jistil, tak by velmi často ani nebylo kde. Skála vypadá
kompaktní, ale je poměrně drolivá. Vcelku bez problémů tenhle asi 100 metrů
dlouhý úsek překonávám. Teď se stezka znova stáčí doleva, přes kamenné pole.
Balvany jsou to poměrně veliké, tak se cítím bezpečně až do chvíle, kdy mi pod
nohama jeden takový dvěstěkilový macek ujede a vydá se na zběsilou cestu od
údolí. Samozřejmě, že se okamžitě pohne všechno okolo a mám co dělat, aby mi
nohy nezůstaly někde vespod. Dobře to dopadlo a odřenina na břiše už po týdnu
není ani vidět.
Vrchol Maja Jezerces je na dohled.
Na vrchol jsem se
dostal v 11.
Už je tu skupinka asi devíti Albánců, kteří dorazili těsně
přede mnou. Žádají mne, abych je vyfotil, pak se ptají odkud jsem a když říkám
že z Čech, tak se zas všichni chtějí vyfotit se mnou. Připadal jsem si
trochu exoticky. Po chvíli odcházejí a já mám vrchol jen sám pro sebe. Něco
pojím, popiju, kochám se nádherným výhledem do všech stran, udělám pár fotek a
vydávám se na cestu zpátky.
Cestou dolů párkrát
sejdu z cesty, ale vcelku v pohodě se na ní zas vracím a
v jednom případě mi to dokonce pomohlo překonat jedno nepříjemné místo,
kudy jsem šel nahoru. Přesto si musím docela dávat bacha, protože jestli zdola
byly značky občas hůř vidět, shora je to ještě o poznání těžší. Do sedla pod
vrcholovým stoupáním to jde asi stejně rychle jako nahoru, ale teď už
přicházejí sněhová pole. Doplním do camelbagu sníh, protože voda dochází, nasazuju
návleky a užívám si poměrně rychlý sestup dolů. U jezer jsem ve 13, u koliby ve
14. Hurá! Čistá chladná pitná voda… Piju jako velbloud, camelbag vyplachuju a
znovu plním. Cesta údolím je teď už spíš úmorná. Je velké horko, které nahoře
trochu tlumil vítr, ale tady se slunce pěkně opírá do nedalekých srázů a teplo
sálá ze všech stran. To si umí
představit jen ti, kdo podobný trek zažili. Smočit nohy v vodě která má 5°C,
opláchnout si obličej a chvilku odpočinout. Paráda! K autu je to už jen
kousek a když v půl čtvrté přicházím je to načasované tak přesně, že právě
dorazila i Eva s Matesem. Studené pivo, ještě jednou s nimi na Oko,
které minuli (tentokrát už ale autem) a pak hurá dolů k moři.
Jakou radost mi udělalo Oko skakavice kde je i keš GC337QE
Tohle je dovolená podle mého gusta! Sepsal zeměkoulan 1. 8. 2015