Na Simony hutte!

Vzhůru na Simony hutte.

Co s načatým večerem? Tedy spíš víkendem? ;)
Vzhledem k tomu, že Eva i Mates projevili chuť vydat se do hor, bylo nasnadě, že nějaký cíl najdu.
Protože na některých místech už jsme byli a viděl jsem fotky, když zrovna touhle cestou šli kamarádi s malými dětmi, rozhodl jsem se, že tohle bude naše volba.
Už když jsme vyjížděli, bylo mi jasné, že spoustu věcí beru zbytečně, protože na ledovec se nevydáme. Přece jen, času málo, zkušeností u ostatních rovněž, takže jsem většinu nechal v autě a vzal jen věci na ferratu.
V sobotu jsme vyrazili někdy kolem šesté z domova a před půl desátou už parkovali v Hallstattu. Až bude hotová D3, tak to bude ještě o hodinu rychlejší. Těším se! Ale zpět do alp... Vyrazili jsme po cestě směrem na západ, tedy po značené cestě na Wiesberghaus, potažmo Simonyhutte, potažmo Dachstein.
Na místě, kde koryto potoka, nebo spíš lavinového svahu přetíná cestu je earth keš a je tu i v mapě značená cesta, která se jeví jako zkratka naším směrem. Chvilku jsme ji hledali a nakonec i našli. Zprvu to vypadalo, jako pěšinka pro znalce, nebo zvířata, ale po pár desítkách metrů se napojila na celkem slušnou stezku, vedoucí vzhůru údolím zaříznutým do skal. Není příliš udržovaná, ale přesto je znát, že tudy občas někdo projde a tak i my stále znova intuitivně nacházíme prošlapanou, někde sotva znatelnou, stezku. Podle očekávání nás nakonec skutečně dovádí na značenou trasu, takže jsme asi ušetřili nějaký čas, ale hlavně prošli zajímavým údolím, kterým asi moc lidí neprochází. Krásné, divoké.
Vcelku bez větších obtíží se dostáváme k chatě, která je v zanedbaném stavu, přesto je vidět, že se tu občas někdo z majitelů zastaví. Nedaleko je pramínek. Využijeme poslední možnost doplnit zásoby vody, které sice nepotřebujeme, ale jak známo, v horách je víc než dobré přemýšlet dopředu a vždycky počítat s tou horší variantou.
Odtud už šlapeme jen kousek ostře nahoru lesem a hledáme odbočku, kterou vidím v mapě. Nedokázali jsme ji najít, takže pokračujeme po značené cestě, která se postupně narovná a ukáže výhledy na náhorní plošinu. Odtud ještě kousek, teď už zajímavějším terénem a přicházíme k chatě Wiesberghutte. Pivo nám vyloženě sedne a i když Lebersknodellsupe je lepší, i Fritatensuppe nám přišla k chuti.

Posilníme se, pokocháme výhledy, prohodíme pár slov s chatařem a jeho Vietnamským kolegou a vydáváme se do konečně hornaté krajiny směrem k Simonny.

Dalo by se říct, že odsud je to už vcelku pohodová vycházka. Krajina se postupně mění, ubývá stromů, začíná převládat kleč a kamení.

Pořád čekáme, kdy už se Simonny hutte ukáže a Eva je nervózní z toho, že jí ujišťuji, že je ve stejné výšce, jako vršek vpravo od nás, který se zdá opravdu velmi vysoký, i když podle mapy je to "jen" 200 výškových metrů. Když konečně přijdeme na místo, odkud je chata vidět, najednou to už není tak daleko a vysoko. Přesto ještě další hodinu šlapeme zprvu po pěšině, ale pak už přichází o maličko náročnější terén. Simonny hotel, hádám bivak, kde pan Simonny při svých výpravách nocoval, je stále použitelný, i když poměrně vlhký. Pokud by nebylo zbytí, pořád je to alternativa přespat pod střechou. My, protože máme zamluvené ubytování, tohle místo využít nemusíme. Ostatně, ani nejsme vybaveni na spaní venku. Začíná přituhovat a místy už leží sníh. K chatě je to už opravdu jen kousek. Je tu docela plno, obsluha neví kam dřív skočit, moje němčina je mizerná a tak servírka přechází do kulometné angličtiny... Základní smysl pochopím a protože tohle není první chata, na které budeme spát, spíš podle citu, než vysvětlení, nacházíme vše potřebné, včetně míst na spaní v horním "lágru".
Zabereme přijatelná místa a pak si dole dáme pivo na něco málo k jídlu. Nevím proč, ale čím jsem výš, tím víc mi chutná, takže postupně přejdeme na víno a následně ještě dvě štaprdle šnapsu. Je to tu příjemné, ale celkem drahé. Platím něco kolem 120 Eur. Než zalehneme, ještě se vyjdeme ven pokochat výhledem na hvězdy. Je celkem kosa, ale krásně jasno. A teď už do pelechu, protože

ráno chceme vidět východ slunce.
Jak se ukáže, v tuhle roční dobu na Simony vychází za kopcem, takže to není nic extra, ale co si budeme povídat, když vycházející slunce v horách osvítí vrcholky, je to paráda vždycky!
Snídaně, sbalit a i když jsme vstali poměrně brzo, nakonec vycházíme až někdy kolem osmé ráno. My s Matesem míříme na blízkou ferratu, přece jsme ten matroš netáhli zbytečně, a Eva nás chvíli pozoruje, jak stoupáme a pak zvolna sestupuje.
Docela nám trvá, než najdeme nástup. Značení tu není nic moc. Přesto jsme poměrně rychlí a záhy nastupujeme do celkem jednoduché, ale pěkné cesty. Je tu pár vzdušnějších míst, ale je to jednodušší, než se zdálo zdola. Mates vše zvládá bravurně, celou dobu se usmívá a tak si to užíváme oba. On se sžívá s novým feraťákem, já mám radost z lehoučké helmy a pohybujeme pro nás novým, neznámým terénem. Slunce svítí, co víc si přát...
Na vrcholku nacházíme celkem snadno keš, logujeme, hřejeme se na sluníčku a společnost nám dělá jen ticho hor a zvědavé kavče.
Sestupovou variantu se nám nějak nepodařilo najít (je na západní straně), tak si dáme ferratu ještě zpátky. U chaty jsme celkem rychle navzdory drobnému bloudění.
Ještě si dám jeden "vajcn" ;) aby se mi líp šlapalo dolů a pak nabereme závodní tempo, abychom Evu dohnali.
Překvapivě se nám to povedlo až těsně za opuštěnou chatou v lavinovém údolí. Byla dost rychlá. Odtud už sestupujeme všichni společně, ale čím jsme níž, tím se Evě jde hůř. Koleno po kompletní rekonstrukci vazů prostě už není co bývalo a když dá jeden den 1700 metrů nahoru, druhý den se to nejspíš ukáže. Náš sestup se zpomaluje a zpomaluje, až se přiblíží k tempu hlemýždímu. Je to celkem logické. Hlemýžď má totiž taky jen jednu nohu, takže mu to prostě jde pomaleji ;)
Eva, když se konečně dobelhala, tak to chvilku vypadalo, že si ani nesedne, ale stačilo ji nalákat na krásné městečko Hallstat a kebab.

Projdeme se, pokocháme, uhasíme hlad i žízeň a pak už jen odřídit těch pár set kilometrů k domovu.

Bylo to opět krásné a těším se, až se na Dachstein podívám ještě od jihu.