Výprava na Mont Blanc 4810 m.n.m. Francie

Začalo to celé v lednu 2014 nevinně jedním mailem, který si dovolím citovat:

„Ahoj Jardo,

tak rovnou k věci, nějakou dobu mě láká Mont Blanc. Ano, chodí tam dost lidí a je to trochu dál, ale přesto v Evropě to výš už nejde :-). Sezona je tam od července do srpna, takže tak. Chtělo by to trochu fyzické průpravy, ale ty chodíš běhat a já se zde už také snažím nějak hýbat. Viděl bych to na 3 až 6 dní. Co ty na to? Dalšího zájemce s trochou zkušeností mám v Krumlově a když nás bude dost, seženu 9 místný vágen.

Bohouš“

A já na něj reagoval:

„Bohouši, mluvíš mi z duše.

Uvažuju nad dvěma kopci. Mont Blanc a možná ještě lépe Matterhorn.

Mont Blanc by měl být méně náročný a taky ne tak hezký, jako Matterhorn. Bude tam i o něco víc lidí. Ale je to fakt nejveš :D
Naproti tomu Matterhorn je trochu víc horolezení, ale ten kopec je prostě krásnej! Na počasí, sezonu i vzdálenost je to to samý.

Co se týče fyzičky, tak na ní do jisté míry pracuju, ale kdybychom skutečně měli vyrazit, asi by to chtělo trochu přidat.

Na Mont Blanc jsme schopni se dostat sami, bez někoho, kdo tam byl (i když by se šiknul), ale Matterhorn bych raději s někým zkušeným. O 2 lidech vím, s jedním jsem to téma už i otevřel.

Blbý je, že doma to tak úplně nevítají, ale to se stejně musí změnit... ;)

Jarda“

A tak slovo dalo slovo a postupně se začala vytvářet skupinka lidí, která připadala v úvahu. Nevím, čím to bylo, ale v létě 2014 se nám nějak nedařilo skloubit termíny volna a počasí, navíc Bohouš si trošku poškodil rameno, takže v září jsme celou akci „Matterhorn“ odpískali s tím, že to zkusíme příští léto.

Během zimy se vykrystalizovala už finální skupina ve složení: Zbyněk (burg86), Radek (CZcacher), Bohouš (Wadji), Michal (Chemic77), Petr (Kníža) a já (zeměkoulan). Každý jsme se po svém nějak snažili zlepšovat kondici a jako finální přípravu jsme si udělali výstup na Dachstein přes Adamekhutte, abychom natrénovali pohyb v mačkách a postup po ledovci v navázaném družstvu.

Termín „konec června“ byl jasný už od jara a všichni jsme s ním víceméně počítali a pochopitelně plánovali další aktivity okolo, což nakonec zapříčinilo, že se šestičlenná skupina rozpadla na dvě tříčlenné. Když jsme se totiž ve čtvrtek 17. 6. sešli kvůli finální koordinaci, tak se ukázalo, že části by se lépe hodilo odjet co nejdřív a části zas až v sobotu příští týden.

Počasí vypadalo velmi slibně, z mého pohledu nebylo nač čekat. Jediné a také zásadní ovšem bylo, že cesty na Matterhorn byly zavřené kvůli velkému množství sněhu. A v tu chvíli, naprosto logicky, opět vstoupil do hry MB, coby nejvyšší vrchol Evropy.

Protože se nám nepodařilo sehnat 7 místné auto a časové možnosti jednotlivců taky úplně nepasovaly, nakonec jsme odjížděli ve středu 24. 6. pozdě odpoledne směrem na jih v sestavě Zbyněk, Radek a já.

Docela dlouho jsme diskutovali, jestli opravdu pojedeme na MB, nebo zda nebude lepší to ještě odložit a udělat přípravu na Grossglockneru, ale nakonec touha dobýt vrchol Evropy rozhodla a my v Salzburku stáčíme na Mnichov a dál směr Švýcarsko. Cestou lovíme podél dálnice GC4PTCZ a pak ještě zajíždíme „vybarvit“ Lichtenštejnsko GC2XXDH.

Před půlnocí se vracíme na dálnici A1 směr Bern a poblíž GC1WZBP přespáváme. Ráno, kolem páté si ji odlovíme a pokračujeme po A1.

Protože se v řízení téměř rovným dílem střídáme, cesta ubíhá krásně a nikdo není extrémně unavený. V 9 ráno jsme téměř na Švýcarskofrancouzských hranicích. Sjíždíme ze sedla dolů k Chamonix a v domění, že vidíme cíl se fotíme.

V Chamonix jsem ještě Radka donutil, aby si koupil pořádné rukavice. Pak jsme zaskočili odlovit první Francouzskou krabičku GC2EJYR. 

Najít nástupní stanici zubačky byl trošku problém, ale i ten jsme nakonec úspěšně vyřešili, zakoupili lístky, u auta přebalili bágly, 

nechali se vyfotit chlapíkem s oslem a hurá na historický vláček vzhůru do kopce.

A odtud už hezky jenom po svých. Kocháme se krásnými výhledy a záhy přicházíme k opuštěnému domu, ve kterém jsme uvažovali, že přespíme. Protože je ale ještě brzo a sil máme celkem dost, rychle se rozhodujeme pro další postup až k Refuge de Tette Rouse.

      

Na místo, kde pro dnešek končíme, se dostáváme těsně před šestou večer. Nebyla to úplně procházka, ale nijak zvlášť unavený se necítím, navíc odměna v podobě piva za 5 Eur mi udělá moc dobře.

Zbyněk vyjednává spaní na chatě, ale na nabídku za 28 Eur spát na zemi v botárně nepřistupujeme a raději stavíme stan mezi další, jak později zjišťujeme, zejména české. Záhy si plním další sen a to vidět ve volné přírodě kozorožce. Fotím mohutného, na lidi evidentně zvyklého kozla.

Od chlapíků, kteří jsou tu s jakousi cestovou, postupně dostáváme spoustu užitečných informací a seznamujeme se i s jejím majitelem, který se tu vyzná. Docela se s ním zapovídám, lačný všech informací. Je zvláštní, jak dlouho je tu vidět.

Před půl desátou dělám poslední fotky osvíceného svahu pod Refuge de Gouter, který se pokusíme už za pár hodin zdolat a konečně zalézám do spacáku.

Noc nestojí za nic. Alumatka naprosto nedostatečně izoluje od sněhu a já se snažím promrzat rovnoměrně, což obnáší otáčení v pravidelných, stále se zkracujících intervalech. Když mne z lehkého spánku, někdy kolem 2 v noci budí Radek s tím, že nemůže spát a vyrazí napřed sám, snažím se mu to chvilku vymluvit, když přesto odchází, převalím se na jeho nafukovačku a spacák a na hodinu a půl usínám. Ze spacáku se mi nechce a budík poslechnu až napotřetí.

Rychle balíme, obouváme mačky, nasazujeme na helmy čelovky a vydáváme se Zbyňkem ve 3:45 vyrážíme do prudkého ledového svahu. Čeká nás nejnebezpečnější úsek cesty, Velký kuloár. Včera jsme viděli, jak tudy občas prosviští kámen. Protože v tuhle hodinu je všechno přimrzlé, bez problémů se přes něj dostáváme a začínáme stoupat mixem sněhu, kamení a ledu. Cestiček je tu spousta a vysoko nad námi blikají čelovky. Stoupání se nám zdá velmi náročné, ale zřejmě zdání klame, 
protože už v 6:10 míjíme starý Gouter a míříme po hřebínku do nové chaty, abychom se víc oblékli, protože tu brutálně fičí. Doufám, že tady v teple na nás bude čekat Radek, ale není tu.

Využíváme toho, že je tu teplo a nefouká, posilňujeme se, necháme tu přebytečnou zátěž (helmu a spacák) a vyrážíme dál.

Vyšlapanou pěšinou tu v mírnějším, tu v ostřejším stoupání vytrvale postupujeme. Je to čím dál náročnější, zejména na dýchání. Stává se mělčím, srdce tluče rychleji a svaly jsou unavené. Když se dostaneme na Dom de Gouter, odkud se konečně otevře pohled na samotný Mont Blanc, užíváme si chvíli jen mírného větru a kocháme se výhledem.

Nevím jak Zbyněk, nemluvíme o tom, ale já začínám mít chuť se na vrchol vykašlat. Důvodů je víc. Vítr je opravdu hodně nepříjemný, mám obavy o Radka, krátká (no spíš žádná) aklimatizace, strach ze sestupu kuloárem, kde jak víme, čím je pozdější čas, tím víc padá kamení… Zkrátka postupně se mi to v hlavě pěkně rovná… 

Na Refuge Vallot (4410 m.n.m.), tedy poslední možnost úkrytu před závěrečným stoupáním přicházíme v 9:40. Rychlým pohledem přejedu ty trosky, co tu sedí a polehávají. Jedna z nich je i Radek, ve tváři popelavý, sedí a spí. Na otázky jestli je ok, jestli něco jedl a pil odpovídá zamítavě. To je poslední kapka a já se rozhoduji, že musíme otočit. Netuším, v jakém je stavu a jak zvládne cestu dolů. Na vrchol nám zbývá ještě 400 výškových metrů a podle předpokladu cca 2 hodiny. To si prostě netroufnu riskovat.

Po nějaké době se mi podaří ho donutit, aby se aspoň napil a něco snědl. Chvíli po desáté vyrážíme dolů. Je mi to líto, ale tentokrát to na vrchol nezvládneme.

Cestou dolů za chůze usínám. Je to zvláštní pocit, to jsem ještě nezažil. Své dělá kromě únavy určitě i špatný spánek a výška. Stačí sestoupit pár set metrů a člověk má pocit, že kdyby se otočil, tak to zvládne, ale zdravý rozum vítězí a my sestupujeme. 

Na Refuge de Gouter odpočíváme, Radek spí v sedě, já si jdu dát kafe nahoru do restaurace. Je to krásná chata, ale přístup chatařů je dost šílený. Kluci, co tu přespávali, tak zaplatili 70 Eur za noc v botárně!

Před třináctou vyrážíme na sestup k velkému kuloáru. Celkem rychle vyhodnocujeme, že mačky jsou spíš na obtíž, než užitečné, takže se cesta značně urychlí a my je obouváme zas až na přechod kuloárem. Jdu první, Zbyněk čeká, až se dostanu na druhou stranu a hlídá šutry. Pak se vydává za mnou. Kamen, který se vydal na cestu směrem k němu naštěstí oba vidíme a tak nic vážného nehrozí. Radka jsme zas nechali někde za sebou, protože nás soustavně odhání, ať jdeme napřed, že nás dojde. Protože stejně nemáme lano ani sedáky a výška už je zase přijatelná, tak vlastně o nic nejde. Kdyby se něco stalo, nejspíš bychom si nebyli schopni vzájemně pomoct.

 
    

Nejnebezpečnější nám stejně přijdou místní guidi, kteří k sobě mají navázanou typicky dvojici turistů. Mají je jak na vodítku a pocit bezpečí, které jim navázání dává, mi přijde falešný.

Dole u stanu jsme kolem třetí a mě najednou hrozně rozbolí hlava, tak si dávám prášek a na hodinku usínám. Hodně to pomohlo a já se pouštím také do balení a kolem 16té už vyrážíme dolů.

Ke kamennému domu, který se pro tuto noc stane naším útočištěm, přicházíme kolem 19té. Vaříme čínskou polévku, do ní přidáváme sušené maso a já se jdu ještě kochat výhledy do údolí. Je to nádhera.

Říkáme si, že druhý den vstaneme časně, abychom dolů jeli první zubačkou, ale není kam spěchat, takže nakonec vyrážíme až kolem 8. Cestou ještě nacházíme keš GC1VBCA a naopak nenacházíme (stejně jako tu u Refuge Vallot) tuhle GC1VGVK.

Zubačka v 10 nás veze zpátky dolů, do civilizace. Na konečné se nám nakonec, díky fotohintu daří najít GC3XWWY, která se tímto stává mou nejzápadnější (a dočasně i nejvzdálenější) nalezenou. Naházet věci do auta a vzhůru do obchodu nakoupit místní sýry a víno.

Ještě poslední fotka s nedosaženým vrcholem, vykoupat nohy v Ženevském jezeře a pak střídavě za volantem až domů. 

Cestou bylo ještě pár keší, z nichž podle mne žádná nestojí za zmínku.

Doma jsme v neděli 28. 6. v 1:05

Rekapitulace:

Cca 80 hodin na cestě, ujeto 1940 km, náklady sakumprásk za všechny 11.500,-

A musíme sem znovu! Sepsal 6. 8. 2015 zeměkoulan (fotky jsou směs od všech tří).

PS: Pro úplnost - druhá skupina (Bohouš Chemic, Kníža), vyrazila v pátek večer, míjeli jsme se s nimi kdesi ve Švýcarsku na dálnici a díky navigačním chybám se nedokázali potkat. Stejně jako my, ani oni nedosáhli vrcholu, strávili 2 noci v horách a v úterý byli doma.