Kamniškské alpy - Skuta 2523 m.n.m. - Slovinsko

Když jsme se rozhodli, že se dojedeme vykoupat do Chorvatska, zasedl jsem a začal hledat potenciální cíle k odlovu, a to hlavně v horách cestou. Vlastně nejen k odlovu krabiček, ale i zážitků, protože hory já prostě můžu!

Cestou jsou samozřejmě rakouské Alpy, ale protože to je vcelku blízko, tak jsem pokukoval spíš po Alpách slovinských. Na Triglavu už jsem byl a snad i díky tomu mi padly do oka Alpy Kamnišské, což je vlastně sousední masiv podobné rozlohy i výšky. Navíc, vloni jsme se tudy snažili projet na doporučení jednoho jeskyňáře Hugo Havla, který tvrdil, že Jezersko je nádherné. Tehdy se tam ale spravovaly silnice, takže se nám to nějak nepodařilo. Neradi necháváme hezká místa opomenutá, tak jsem měl v plánu tudy alespoň projet letos. Zjištění, že jsou tam nové krabice, které mají pouze po jednom nálezu, prakticky rozhodlo.

Vyrazili jsme ve čtvrtek dopoledne s tím, že přespíme pod širákem kdesi u hranic Rakouska a Slovinska, a bude-li to k tomu, vydáme se v pátek do hor. Někdy kolem páté večer zastavujeme v sedle a zároveň hraničním přechodu Jezersko. Předtím v Rakousku proběhl jeden úspěšný a dva neúspěšné odlovy a dokonce se nám podařilo najít místo, kde bychom mohli složit hlavu. Vydáváme se ze sedla pro nedalekou krabičku, kterou nacházíme bez problémů, svačíme a řešíme, jestli se vrátit těch pár set metrů, nebo hledat jiné spaní ještě kousek dál. Protože je málo hodin, přece jen ještě kousek pokračujeme. Kratičká zastávka u kostelíka v údolí a odlov krabičky je jen mezihra, stejně jako odlov krabičky s hezkým uložením u nedalekého Planšarského jezera.

U Planšarského jezera

Okolí se nám líbí. Zdá se, že spaní bychom mohli při troše štěstí také nějaké najít, takže pokračujeme údolím po prašných cestách směrem k horám. Jak už se nám stává, i tentokrát to nezvykle dobře vychází. Když už cesta dál nevede, zastavujeme na parkovišti, kde právě nastupuje do otřískaného Fiatu Pandy pětičlenná rodinka. Svou mizernou chorvatštinou se chlapíka ptám, jestli bychom mohli někde přespat. Povídá, že máme štěstí, že jsme ho zastihli, ochotně vystupuje a vede nás k nedalekému domu.

Pohled na vrcholky v pátek v podvečer

Snažím se mu vysvětlit, že nechceme ubytování, ale jen přespat pod širákem. Přikyvuje, říká, že rozumí a vede nás kolem domu k lesu, kde nám ukazuje několik pěkných rovných míst na spaní. Jsme nadšení! Na mou otázku, co jsme mu dlužni, odpovídá, že o něm máme dobře mluvit a že si zítra vypijeme společně pivo. Ještě mi ukazuje, kde vzít vodu, ptá se, kam se chystáme a kolik nocí zůstaneme, a pak už nasedá k čekající rodince a odjíždí. Ještě mu stihnu vnutit 2 plechovky Gambrinusu a pak už se jdeme chystat na noc. Spíme klidně, jen nedaleko štěkající srnec nás trošku ruší.

Chata Češka koča

Je pátek kolem šesté ráno a sluníčko osvěcující vrcholky Gritovec a Skutu nás tahá ze spacáků. Ranní káva a polévka nás postaví na nohy, a když už i Matěj posnídá, balíme, nakládáme věci do auta a pěšky míříme směrem k horské chatě Češka koča. Lesem a serpentinami pomaličku zdoláváme výškové metry. Cesta je to vcelku příjemná, i když v prsťákách to občas drhne. Přece jen jsou spíš na rychlejší nebo náročnější pohyb, než na procházku. V nějakých dvanácti stech metrech se připojuje pěšinka od Jezerska a cesta se stává trošku náročnější.

Přece jen trošku náročnější úseky

To už se otvírají krásné výhledy do údolí. Slunce nám svítí do očí, dělá se slušné horko, ale s přibývajícími výškovými metry to je snesitelné. K chatě, která leží 1543 m.n.m., dorážíme kolem jedenácté. Je to tu nádherné. Chata krásná, stylová, výhledy do údolí i na okolní vrcholky jsou úchvatné!

Zatímco ujídáme z vlastních zásob, radíme se, co dál. Já jsem natěšený a šel bych nahoru. Ostatně, leží tam ty nové krabice… Eva bojuje s koleny a juniorovi se taky moc nechce. Vydá se tedy aspoň pro nedalekou krabičku, kterou bez problémů nachází. Protože nečekám, že bych se sem ještě vrátil, rozdělujeme se. Já pokračuji nahoru a oni dva ještě chvíli posedí s tím, že se vydají směrem na Krajinskou koču a pak dolů k autu. Cestou suťovým polem ke stěně se ještě několikrát otáčím, kochám se výhledem a máváme na sebe. Po několika stech metrech se dostávám k sněhovému poli. Je to příjemná změna po suti. "Boty" mám sice okamžitě mokré, ale vůbec mi to nevadí. Po chvíli přicházím pod stěnu, kde začíná přituhovat. V Rakousku by tohle bylo značené jako B-C ferrata, tady to považují za turistiku. S sebou jsem si kromě nějakého jídla, vody, bundy a náhradních bot vzal jen rukavice, které teď, víc než rád, oblékám. To ještě netuším, jak se budou hodit později. Asi po půl hodině v poměrně členité a bezpečné stěně potkávám dva kluky v přilbách, kteří jdou proti mně. Prohodíme pár slov a já se dozvídám, že na Grintovec a pak následně Skutu a okolo zpátky bych to nestíhal, tak si říkám, že zdolám Skutu a pak se uvidí. Zanedlouho se dostávám do sedla a otvírá se mi pohled na jižní stranu pohoří, směrem na Kalški greben. Kdyby nebyly místy mraky, vlevo by byla vidět Skuta. Grintovec se vpravo ukazuje v plné kráse. Doteď jsem nebyl úplně rozhodnutý, co podniknout, ale při pohledu na hodinky, je teprve maličko po jedné a já jsem ve 2300 m.n.m., se vydávám na Skutu a doufám, že to pak půjde i dál. Suť na jižní straně hřebene, kudy vede cesta, je o něco menší a tedy příjemnější. Na několika místech jsou ještě sněhová pole, ale po pár stech metrech se stezka vrací na hřeben a po něm pokračuje okolo dvou menších vrcholků prakticky až na Skutu. Zde ve výšce 2535 m.n.m. nacházím ve 14.40 keš, loguji se jako třetí, což mi dělá vskutku radost. Požitek mi kazí jen mrak, který je všude okolo a výhled je tedy prachmizerný. Po chvilce na vrchol doráží dvojice Slovinek kolem 40 let. Zdravíme se, žádají mě o fotku, dají si cigáro a odchází stejnou cestou, kterou přišly a kterou po chvíli vyrážím i já. Ani ne za patnáct minut je předháním, navzdory tomu, že i tady je to podle mého odhadu céčková ferrata.

To nejzajímavější ale přichází o nějakých 200 výškových metrů níž. Po asi dvacetimetrové kolmé stěně, díkybohu s dostatkem stupů a ocelovým lanem, přicházím do malého sedélka, ze kterého stezka pokračuje asi 50 metrů po nejvýše metr širokém hřebínku s ocelovým lanem. Z něj na každou stranu padá skoro kolmý sráz aspoň 150 metrů vysoký. Samozřejmě, že se krásně protrhaly mraky, takže si tuhle extrémně vzdušnou část můžu vychutnat dokonale! Nemaje žádné vybavení, je to trošku adrenalin. Následuje sestup poměrně strmou skálou, který je místy odjištěn, až k dalšímu dlouhému suťovému poli, tu a tam pokrytému sněhem. Až teď jsem zjistil, že ze Skuty jsem sestupoval na jih, což je směr, kam opravdu nepotřebuju, protože auto je na severní straně hlavního hřebene. Tady se stezka stáčí na východ, což je lepší, ale začínám mít obavy, že značení v terénu nesouhlasí se značkami v navigaci, takže bych mohl mít vážné problémy. Přesto pokračuji a doufám, že vše vyjde. Svah je otočený na jihovýchod a je z něj nádherně vidět celá Logarská dolina. Krajina je tu opravdu malebná a na mnoha místech kvetou vysokohorské trvalky. Míjím několik svištích nor, ale protože je to tu opravdu málo frekventované, jsou zřejmě dost plašší. Nezahlédnu ani jednoho.

Když přicházím k místu, ze kterého je vidět cesta, jež mne čeká dál, trochu mi zatrne. Už jsou čtyři odpoledne, já stále mířím špatným směrem, jsem v nějakých šestnácti stech metrech a musím kamenitým žlebem, kde při každém kroku dávám do pohybu stovky kil kamenů, ještě níž. V prsťákách je to mazec! Vím, že sedlo, do kterého se musím dostat, je ve výšce okolo 1700 m.n.m. Doufám, že nebudu klesat příliš. Stezka se po chvíli stáčí k, z mého pohledu, levé straně žlebu a po ní pokračuje místy jako pěšinka, místy jako déčková ferrata. Když se dostanu z nejhoršího, docela se mi uleví. Ač stále ještě pod sebou, vidím na jedné straně suti pěšinku, po které bych měl sestupovat, ale na protější straně vidím druhou, po které potřebuji nahoru. Rozhodnutí zkrátit se cestu napříč asi 300 metrů po vrstevnici se ukázalo jako dobrá volba. Ušetřil jsem minimálně hodinu a pár set metrů převýšení. Sice znovu stoupám, ale konečně mířím na západ, takže správně. Zdá se mi, že už támhle kousek výš je sedlo, do kterého se potřebuji dostat, a tak se mi jde o něco lehčeji. Samozřejmě, že sedlo je ještě o pořádný kus dál a hlavně výš! Přicházím k rozcestníku a nechávám se hloupě zlákat nápisem "Češka koča", místo abych se řídil instinktem. Díky tomu se vyškrábu o zbytečných sto metrů výš, než bych potřeboval a samozřejmě ferratou, ale hlavně uhnu ze stezky, která by mne krásně navedla do sedla, kde je keš. Pak bych, jak teď z nadhledu vidím, úplně v pohodě po vrstevnici pokračoval k druhé keši a dál přímo ke Krajinské koče.

No, nedá se nic dělat, holt nemusím mít zalogováno vše… Teď už svižným tempem mířím přímo ke Krajinské koče, kde si dávám s obrovskou chutí kafe za luxusní cenu 2 eura. Dozvídám se, že nemají jediného hosta! Docela mne to překvapilo. Ceny jsou srovnatelné s Rakouskem - 20 € za noc, nebo polovina, když máte jakousi klubovou kartu. Dozvídám se, že dolů to mám hodinu a půl. Protože je skoro sedm večer a my před sebou máme ještě 200 kiláčků směrem k moři, tak jsem si trošku přichvátnul a zvládnul to za necelou hodinku.

Ještě jeden pohled zpět

Dole se mi dostalo velmi příjemného přivítání. Asi o mne měli trošku obavy nebo co. Matěj si vesele hraje s dětmi chlapíka, co nám předchozí večer ukazoval místo na přespání, a anglicky společně probírají situaci na školách ve Slovinsku a v Čechách. My si s Davo Karničarem, teď už vím, že se tak jmenuje, protože mi na pohlednici píše svůj mail a telefon, dáváme pivo. Před devátou večer se loučíme s tím, že kdybychom jeli okolo, máme se zastavit. On říká, že občas jezdí naším směrem, tak že by se případně ozval. Nepřikládám tomu velkou váhu, protože tohle jsem slyšel už mockrát, ale to jen do chvíle, než se na tu pohlednici, kterou mi dal, podívám pořádně. Tak uvidíme…

Pohled od České koči

Mám-li hodnotit, musím říct, že tenhle jeden den vydal za mnoho a mnoho týdnů. Dlouho budu vzpomínat a nejednou o tom jistě budu vyprávět. Keší jsme sice našli jen pár a z těch, na které jsem si brousil zuby, ani jednu, ale stálo to za to! Kamnišské Alpy jsou nádherný, turisty hodně opomíjený kus Slovinska. Pokusím se sem ještě někdy vrátit.
Sepsal zeměkoulan v srpnu 2013

Podrobnější zobrazení celé mapy

Kamnišské nebo Kamnické a Savinjské Alpy představují druhé nejvyšší horské pásmo ve Slovinsku. Svou geologickou stavbou jsou velmi podobné sousedním Julským Alpám. Patří do systému Slovinských Alp a řádově do soustavy Jižních vápencových Alp. Nejvyšší hora Grintovec nebo také Grintavec dosahuje výšky 2588 m n. m.

Pojmenování severní Kamnické části pohoří pochází od jména města Kamnik. Ve slovinštině je odvozeným názvem pohoří Kamniške Alpe.

Centrální hřeben je tvořen jednolitou páteří hor táhnoucí se ve směru západ-východ a dělí se na další celky - Grintavce, Planjavy a Ojstrice. Od severu zasahuje do skupiny údolí Ravenska Kočna, od východu zpřístupňuje pohoří nejkrásnější dolina Savinjských Alp - Logarské údolí, které se točí k jihu kolem řeky Savinje a tvoří jeho východní hranici. V centrální skupině leží turisticky nejatraktivnější štíty pohoří (Jezerska Kočna, Grintavec, Skuta) s nejhustší sítí horských chat, tras a zajištěných cest. Výchozími místy jsou obce Jezersko na západě a Logarská dolina od severovýchodu.

Nádherná čistá příroda, potkáte zde míň lidí než třeba na Triglavu. Najdete tu místa exponovaná i pohodovou turistiku. Z jara a na podzim (a někdy i v červenci:) viz výše) je nutné počítat s navátým sněhem a namrzlou skálou. Výhodou je pochod "nalehko" - na chatách se dá spát i bez spacáků (papírové povlečení v ceně), jídlo a vodu lze také po úsecích v chatách doplňovat.