Höher Dachstein - 2996 m.n.m 

květen 2015 (přes Adamek hutte)

V rámci přípravy, v té době ještě na Matterhorn, jsme se rozhodli co nejdřív odzkoušet dovednosti na ledovci. Cílem bylo aby si všichni, kteří by měli společně vyrazit, na sebe vzájemně zvykli na jednom laně, pochopili principy pohybu po ledovci v družstvu a pokud by na to došlo, dokázali si vzájemně pomoct v kritické situaci.

Člověk míní, život mění, takže nakonec nejdeme v kompletní sestavě, chybí nám Bohouš a Kníža, ale to, jak se později ukáže, vlastně původnímu záměru vůbec neodporuje. Po práci v pátek 29. 5. vyrážíme směr Gosau a těsně po 19té už parkujeme nedaleko Gosausee. Jde se mi nějak ztěžka. Pravda je, že takhle těžký batoh obvykle netahám, ale v rámci přípravy mi přišlo důležité potrénovat. Kolem 21 jsme u Hintergosausee, kde máme v plánu přečkat noc. Nad hlavami se nám stahují mraky, takže zřizujeme bivaky a po lehké večeři zalézáme do spacáků. Asi v 1 mě vzbudí první kapky, tak burcuji ostatní a schováváme se na verandu nedalekého stavení, kde dospíme v klidu do časného rána. Rychlá káva, něco pojíst, vzbudit Radka a vzhůru vzhůru.

Zpočátku stoupáme kamením, ale postupně se poměr překlápí ve prospěch sněhu, až ten zcela převládne. Na Adamek hutte přicházíme někdy kolem 10. Trochu jsme doufali, že už by mohla chata být normálně v provozu. Nebyla, ale winterraum funguje snad na všech horských chatách a ani tahle není výjimkou. Pravda, kapacita místnosti je pro pohodlné spaní řekněme 8, max. 10 lidí, a tady to vypadá, že pokud se vejdeme, bude tady docela husto. Jak moc, to ještě netušíme :)

Kromě čtveřice Rakušáků na skialpech, kteří balí a valí dolů z kopce na terase zůstává česky mluvící chlapík, tak z něj taháme rozumy, jestli má smysl vydat se na Hoher Dachstein ještě teď, nebo jestli to nechat na zítra, ale po zralé úvaze usuzujeme, že tady by stejně nebylo co dělat, takže občerstvit, trochu oschnout odložit věci, které budeme potřebovat až večer a jdeme na to. 

Ač se tvářím sebejistě, zdání klame. Je to moje první zkušenost na ledovci, když nepočítám různě  náhodně překonané úseky v Zillertalských Alpách a i leckde jinde, ale vždy bez vybavení. Sem jsem přijel s novými botami (mají za sebou jen pár kiláčků v Čechách), novými mačkami (odzkoušeno na OSB desce opřené doma o stůl) a novým cepínem.

Je mi trošku úzko, jestli budu zvládat, ale po prvních pár desítkách metrů se ukazuje, že to není žádný problém. Cepín je mi spíš na obtíž, ale mačky krásně drží a jde se mi pohodlně. Všichni jsme na tom stejně, tak se pro první chvíle ujímám vedení a zkoušíme, jak udržovat rovnoměrné tempo. Abych pravdu řekl, měl jsem zbytečné obavy. Když vede Michal, jde se mi stejně dobře jako poslednímu a já si dělám jasno v tom, že když nebudeme dělat chyby, máme šanci na ten kopec vylézt. Nemyslím Dachstein, ten považuji za samozřejmost. Moje myšlenky se soustředí na Matterhorn. Jo, to půjde. Musí!

Asi v polovině ledovce proti nám schází partička asi deseti rozesmátých lidiček, bez sedáků, bez lana, na pohodu. Chvíli s nimi kecáme, ptáme se kudy dál a jak dlouho ještě k vrcholu. Docela nám dá zabrat závěrečné stoupání do sedla, ze kterého se otvírá úchvatný pohled z jižní stěny do Ramsau ležícímu o dva kilometry níž. tady se nejde nevyfotit! :)

zemekoulan

 Radek a Michal

 Zbyněk

Možná je to nastoupanými metry, možná výhledem do údolí, možná mlžným oparem nad ledovcem, ale všichni jsme se shodli, že kdyby tady byl kdokoli z nás řekl, že nahoru nejde, tak bychom to otočili.

Nikdo však nic takového neřekl, takže odkládáme přebytečnou zátěž a nalehko míříme ferratou k vrcholu. Tahle pasáž je poměrně zajímavá. Většina fixů je pod sněhem, pohybujeme se blízko hrany a stoupání je dost ostré. Těsně pod vrcholem je podle mého soudu úplně nejnebezpečnější místo a kdybychom nenechali lano v sedle, jištěním bych nepohrdnul. Přesto nakonec všichni v 15:30 vyvrcholíme, i když se namrzlý kříž ztrácí v mlze.

Navzdory mírnému dešti se sněhem je sestup do sedla celkem rychlý a protože ledovec se teď už i nám jeví bezproblémový, tak se nenavazujeme s svižným tempem míříme dolů na Adamek hutte.

Jestli dopoledne vypadal winterraum plný, tak teď je přeplněný. Hory jsou samé překvapení a my si docela dlouho vůbec neuvědomujeme, do jak zajímavé společnosti jsme se dostali. Přišli jsme unavení, přece jen v jednom dni převýšení cca 2500 metrů z toho polovinu nahoru a na těžko dá člověku zabrat. Zdravíme partičku, kterou jsme potkali když jsme šli nahoru, plus ještě nějaké další lidičky, hledáme své věci, abychom mohli uvařit. Ne vše se podařilo najít, ale nijak to nehrotíme, uvaříme a sníme to co je. Michal dává kolovat svého oblíbeného Che. Protože nejsem cimprlich, nevadí mi, že si na mém laně hřeje zmrzlé a promočené nohy Daw :) Lucie baví celou společnost a já s údivem pozoruji, že jakmile odejde, po chvíli veškerý hovor utichá. Tráva je usměvavý jak ho znám z fotek i z jedné přednášky. Nejvíc mě ale překvapí Honza, který je slepý a přesto se pohybuje tak bravurně, že jsem si to dobře 3 hodiny vůbec neuvědomil! Tahle parta, se kterou budeme sdílet místnost se připravuje na další z výstupů v Himaláji, tentokrát prý na Cho Oyu. Když jsem se před lety stejně nepravděpodobným řízením osudu seznámil s Davo Karničarem, překvapilo mě to velice. Teď tihle, tak už jen čekám, kdy budu mít kliku a potkám třeba Jurka, nebo Messnera. Konec konců, všechny nás uchvátilo to kouzlo hor, pro které do nich jezdíme a zase tak moc nás není, takže kdo ví...

Někdy uprostřed noci mě budí Zbyněk, že je mu blbě, ale po zkušenostech z minula ho uklidňuju, dávám mu vypít hodně vody a zbytek noci už je v pohodě. Nejspíš jen výška... Když ráno balíme, postupně se nachází i věci, které nám včera chyběli. To je tak, když se sejde moc lidí a moc věcí na příliš malém prostoru. Ostatně Lucie, když zjistila, že jí na noťasu spí Radek, taky nebyla úplně nadšená :D Loučíme se někdy kolem 8 a vyrážíme dolů.

Cestou se ještě párkrát otáčíme a fotíme Dachstein, jehož vrchol se co chvíli schovává do mraku. V údolí u stavení, kde jsme trávili první noc jsme ani ne za 2 hodiny. S chutí si dáváme "wajcn" a polívku a hlavně aspoň na chvíli zouváme boty. Někdo podcenil návleky, někdo je neměl vůbec, někdo zas měl mizerné boty, ale teď jsme na tom všichni stejně vlhce :) Poslední zastávka u keše, pár pohledů na ferratu naproti přes jezero. Sice nás láká, ale máme toho za víkend dost a tak vítězí pohodlnost a hlad. 

V restauraci nedaleko auta se u piva a jídla kocháme krásným výhledem na místa, ze kterých se vracíme. Věřím, že tu nejsem naposledy. Stále mi chybí cesta přes Simonny hutte a stejně tak i z Ramsau ferratou. už se těším.

Kluci díky, bylo to fain!

Sepsal 2. 9. 2015 Jarda zemekoulan