sobota 5. září 2015

Na Simony hutte!

Vzhůru na Simony hutte.


Co s načatým večerem? Tedy spíš víkendem? ;)
Vzhledem k tomu, že Eva i Mates projevili chuť vydat se do hor, bylo nasnadě, že nějaký cíl najdu.
Protože na některých místech už jsme byli a viděl jsem fotky, když zrovna touhle cestou šli kamarádi s malými dětmi, rozhodl jsem se, že tohle bude naše volba.
Už když jsme vyjížděli, bylo mi jasné, že spoustu věcí beru zbytečně, protože na ledovec se nevydáme. Přece jen, času málo, zkušeností u ostatních rovněž, takže jsem většinu nechal v autě a vzal jen věci na ferratu.
V sobotu jsme vyrazili někdy kolem šesté z domova a před půl desátou už parkovali v Hallstattu. Až bude hotová D3, tak to bude ještě o hodinu rychlejší. Těším se! Ale zpět do alp... Vyrazili jsme po cestě směrem na západ, tedy po značené cestě na Wiesberghaus, potažmo Simonyhutte, potažmo Dachstein.
Na místě, kde koryto potoka, nebo spíš lavinového svahu přetíná cestu je earth keš a je tu i v mapě značená cesta, která se jeví jako zkratka naším směrem. Chvilku jsme ji hledali a nakonec i našli. Zprvu to vypadalo, jako pěšinka pro znalce, nebo zvířata, ale po pár desítkách metrů se napojila na celkem slušnou stezku, vedoucí vzhůru údolím zaříznutým do skal. Není příliš udržovaná, ale přesto je znát, že tudy občas někdo projde a tak i my stále znova intuitivně nacházíme prošlapanou, někde sotva znatelnou, stezku. Podle očekávání nás nakonec skutečně dovádí na značenou trasu, takže jsme asi ušetřili nějaký čas, ale hlavně prošli zajímavým údolím, kterým asi moc lidí neprochází. Krásné, divoké.
Vcelku bez větších obtíží se dostáváme k chatě, která je v zanedbaném stavu, přesto je vidět, že se tu občas někdo z majitelů zastaví. Nedaleko je pramínek. Využijeme poslední možnost doplnit zásoby vody, které sice nepotřebujeme, ale jak známo, v horách je víc než dobré přemýšlet dopředu a vždycky počítat s tou horší variantou.
Odtud už šlapeme jen kousek ostře nahoru lesem a hledáme odbočku, kterou vidím v mapě. Nedokázali jsme ji najít, takže pokračujeme po značené cestě, která se postupně narovná a ukáže výhledy na náhorní plošinu. Odtud ještě kousek, teď už zajímavějším terénem a přicházíme k chatě Wiesberghutte. Pivo nám vyloženě sedne a i když Lebersknodellsupe je lepší, i Fritatensuppe nám přišla k chuti.

Posilníme se, pokocháme výhledy, prohodíme pár slov s chatařem a jeho Vietnamským kolegou a vydáváme se do konečně hornaté krajiny směrem k Simonny.

Dalo by se říct, že odsud je to už vcelku pohodová vycházka. Krajina se postupně mění, ubývá stromů, začíná převládat kleč a kamení.

Pořád čekáme, kdy už se Simonny hutte ukáže a Eva je nervózní z toho, že jí ujišťuji, že je ve stejné výšce, jako vršek vpravo od nás, který se zdá opravdu velmi vysoký, i když podle mapy je to "jen" 200 výškových metrů. Když konečně přijdeme na místo, odkud je chata vidět, najednou to už není tak daleko a vysoko. Přesto ještě další hodinu šlapeme zprvu po pěšině, ale pak už přichází o maličko náročnější terén. Simonny hotel, hádám bivak, kde pan Simonny při svých výpravách nocoval, je stále použitelný, i když poměrně vlhký. Pokud by nebylo zbytí, pořád je to alternativa přespat pod střechou. My, protože máme zamluvené ubytování, tohle místo využít nemusíme. Ostatně, ani nejsme vybaveni na spaní venku. Začíná přituhovat a místy už leží sníh. K chatě je to už opravdu jen kousek. Je tu docela plno, obsluha neví kam dřív skočit, moje němčina je mizerná a tak servírka přechází do kulometné angličtiny... Základní smysl pochopím a protože tohle není první chata, na které budeme spát, spíš podle citu, než vysvětlení, nacházíme vše potřebné, včetně míst na spaní v horním "lágru".
Zabereme přijatelná místa a pak si dole dáme pivo na něco málo k jídlu. Nevím proč, ale čím jsem výš, tím víc mi chutná, takže postupně přejdeme na víno a následně ještě dvě štaprdle šnapsu. Je to tu příjemné, ale celkem drahé. Platím něco kolem 120 Eur. Než zalehneme, ještě se vyjdeme ven pokochat výhledem na hvězdy. Je celkem kosa, ale krásně jasno. A teď už do pelechu, protože
ráno chceme vidět východ slunce.
Jak se ukáže, v tuhle roční dobu na Simony vychází za kopcem, takže to není nic extra, ale co si budeme povídat, když vycházející slunce v horách osvítí vrcholky, je to paráda vždycky!
Snídaně, sbalit a i když jsme vstali poměrně brzo, nakonec vycházíme až někdy kolem osmé ráno. My s Matesem míříme na blízkou ferratu, přece jsme ten matroš netáhli zbytečně, a Eva nás chvíli pozoruje, jak stoupáme a pak zvolna sestupuje.
Docela nám trvá, než najdeme nástup. Značení tu není nic moc. Přesto jsme poměrně rychlí a záhy nastupujeme do celkem jednoduché, ale pěkné cesty. Je tu pár vzdušnějších míst, ale je to jednodušší, než se zdálo zdola. Mates vše zvládá bravurně, celou dobu se usmívá a tak si to užíváme oba. On se sžívá s novým feraťákem, já mám radost z lehoučké helmy a pohybujeme pro nás novým, neznámým terénem. Slunce svítí, co víc si přát...
Na vrcholku nacházíme celkem snadno keš, logujeme, hřejeme se na sluníčku a společnost nám dělá jen ticho hor a zvědavé kavče.
Sestupovou variantu se nám nějak nepodařilo najít (je na západní straně), tak si dáme ferratu ještě zpátky. U chaty jsme celkem rychle navzdory drobnému bloudění.
Ještě si dám jeden "vajcn" ;) aby se mi líp šlapalo dolů a pak nabereme závodní tempo, abychom Evu dohnali.
Překvapivě se nám to povedlo až těsně za opuštěnou chatou v lavinovém údolí. Byla dost rychlá. Odtud už sestupujeme všichni společně, ale čím jsme níž, tím se Evě jde hůř. Koleno po kompletní rekonstrukci vazů prostě už není co bývalo a když dá jeden den 1700 metrů nahoru, druhý den se to nejspíš ukáže. Náš sestup se zpomaluje a zpomaluje, až se přiblíží k tempu hlemýždímu. Je to celkem logické. Hlemýžď má totiž taky jen jednu nohu, takže mu to prostě jde pomaleji ;)
Eva, když se konečně dobelhala, tak to chvilku vypadalo, že si ani nesedne, ale stačilo ji nalákat na krásné městečko Hallstat a kebab.
Projdeme se, pokocháme, uhasíme hlad i žízeň a pak už jen odřídit těch pár set kilometrů k domovu.
Bylo to opět krásné a těším se, až se na Dachstein podívám ještě od jihu.





sobota 8. srpna 2015

Výprava do Hallstatu a okolí - srpen 2015

Aby toho letos nebylo málo, je čas a nějaká koruna zbyla, vyslal jsem Evu s Matesem, aby se jeli vykoupat na naší oblíbenou Prematuru. V pátek večer jsem je odvezl na autobus, zamával jim a sám se jel domů balit, abych byl v sobotu 8. 8. 2015 v 5 ráno připravený na Krasejovce k nástupu do auta partičky z Prahy. Domluvili jsme se těsně předtím docela narychlo, že jim vypadli nějací parťáci a tak já využil situaci a doplnil stav do 100%, tedy osmi lidí v autě.
 Cesta proběhla v pohodě a tak jsme v 9:40 připraveni vydat se na Seewand. Pro mne je to podruhé a nejspíš i naposled, protože sestup z něj je únavný. To ale trochu předbíhám...
Skupinka se hned na začátku rozdělila na 2 části. "Slabší", kteří se necítili na tuto démonizovanou stěnu zvolili lehčí cesty v okolí a my v sestavě David, Tomáš, Ondra a já vyrazili pod mým vedením k nástupu. No, je to víc než rok, co jsem tu byl, tak snad krátké počáteční bloudění bylo omluvitelné. Ostatně, vynadáno dostal David, protože mi přece nemá důvěřovat a on je vedoucí výpravy, takže stejně za všechno může, ne? ;)
Napodruhé už hladce docházíme až k nástupu, strojíme se do cajků a já nastupuji jako první.

Posledně mi ta stěna přišla nějaká těžší, nebo jsem byl v horší formě, nebo jsou ostatní nějak pomalí, nebo jde o kombinaci všeho, ale netrvá to dlouho a jsem tu sám a užívám si. První větší odpočinek si dávám u jeskyně, kde možná 3/4 hodiny čekám, než dorazí David a po něj postupně i Tomáš a Ondra. Vymlouvají se, že pořád fotí a že to berou jako kochací výlet, ale stejně je podezřívám, že se cavkají i na místech, která já, možná neuvážně (čert ví) přecházím bez jištění, nebo nejvýš na jednu karabinu. Ale i tak, odpočinek mi dělá dobře. Všichni se posilníme, pokecáme a za chvíli mažeme zas dál - výš.
Co si budeme namlouvat, ona ta stěna není ani krátká, ani nějak zvlášť jednoduchá a když je vedro jako dneska, je fakt příjemné, že je téměř celou dobu stín. Přece jen, nějakých 800 výškových metrů v 35 °C dá docela zabrat a člověk rád za každé místečko, kde se dá na pohodu odpočinout a těch je tady fakticky dost. Kdybych měl nějak jednoduše popsat, jak vlastně Seewand vypadá, tak je to sice hodně exponovaná ferrata s místy celkem obtížnými úseky, ale ty se střídají s pohodovými, až chtělo by se říct odpočinkovými pasážemi. 80 metrů téměř kolmého Déčkového lezení na které navazuje 50 metrů dlouhý Béčový traverz s nádherným výhledem na Hallstatsee a tak pořád dokola, jen se se trošku různí délky, výšky a obtížnosti.
Zhruba ve 2/3 stěny je jedno z těžších míst, které je ale vážně moc fotogenické :)
Pravda, taky trošku záleží model od modela ;)
Odsud dál je to stále ve stejném duchu "těžká, lehká, těžká, lehká, atd." že si člověk vlastně ani nevšimne a najednou je nahoře. Éčkový úsek, který je někde na úrovni posledních 100 výškových metrů pod koncem ferraty jsme nějak všichni přehlídli. Inu, dobrá kondice a zvyk na exponované pasáže je hodně znát.
I na "vrcholu" čekám asi 20 minut na kluky, než dorazí. Teď nás čeká ještě celkem dlouhá cesta po krásné náhorní planině, jejíž vzhled je utvářený léty působení ledu a sněhu, který tu až do pozdního jara leží. Je velmi členitá a krásná. Výhledy na Dachstein jsou kouzelné a já si připomínám, že mám v plánu udělat přechod z Hallstattu do Ramsau, nebo možná spíš opačně :)
Výborná polívka kaspresknédlsupe a wajcnbír (nebojaksetopíše) nám trošku zvednou náladu a dodají sil na únavnou cestu do údolí. Cestou se mi podařilo odlovit keš, kterou jsem minule marně hledal. Úsek po sjezdovce je stejně otravný a nepříjemný jako minule, ale jakmile odbočíme do lesa, už je to dobré a Winkel je najednou příjemně blízko.
Ještě milejší je, že druhá část výpravy nám přijíždí naproti a ušetří nám zhruba kilometr, ale i ten je po celém dni hodně znát. Koupačka v dešti v Hallstattsee je víc než příjemná a my osvěženi přejíždíme k "altánku" kde mají kluci několikrát odzkoušené spaní, které ovšem tentokrát zabrala jiná, překvapivě také česká parta. Náladu nám to nijak zvlášť nezkazilo, takže vyrážíme do města na kebab (mimochodem fakt luxusní) a pár piv. Při návratu ukazuji, že nastoupit do zdánlivě nedostupných labutí není žádný problém, tedy když se člověk zamyslí, čím získávám kladné body u těch, co se o to nesnažili a David s Tomášem na mne od té chvíle koukají skrz prsty ;) To nic kluci, jednou to tak zvládnete... ;) Keš ve městě jsem najít v rychlosti nezvládl, takže zas o důvod víc vrátit se do toho kouzelného a fotogenického městečka na břehu jezera.

Noc na cestě je vcelku klidná, vstávám první, vařím kafe a čekám, až se mládež probudí. Rychlá snídaně v cukrárně přijde vhod, ještě jednou zpátky natankovat vodu do petek, abychom zvládli plánovanou ferratu Postalmklam. Následuje zhruba 40ti kilometrový přejezd a zaplacení vjezdu na

mýtnou silnici. U spodního parkoviště poblíž nástupu je tolik aut, že se nevejdeme, tak najíždíme nahoru, což se nakonec ukáže jako velmi chytrá a příjemná varianta, protože sestup si odbydeme napřed :) Dolů na nástup, protože jsme čerství nám to trvá sotva hodinu. Už jsem tu byl 2x, takže vím, co nás čeká, přesto mě první, poměrně vratký, most znovu překvapí. Mě sice překvapí, ale jiné (tak jako mě poprvé) docela vyleká.
Dál už je to ale jde jako po másle. Kaňon, kterým tu traverzujeme, tu stoupáme a několikrát ho musíme překonat po různě obtížných lávkách je prostě parádní. Dlouho jsme tu sami, takže je dost času na focení a i ti, co si nejsou úplně jistí, jištěni kolegy získávají důvěru v jištění a s jistotou postupují dál. Přeskok je nejzajímavější místo v kaňonu a já nemůžu nevzpomenout na Radka, který se na jediném laně uprostřed spokojeně houpal, zatímco já byl štěstím bez sebe, když jsem byl na druhé straně. Inu, každý to máme jinak.

Na část výstupu z kaňonu do lesa jsem znovu úplně zapomněl, takže mě zas překvapila. Ale ne zas tolik, jako dvojička německy mluvících, mladých lezců, kteří se chovali jako pitomci, nedbajíce základních bezpečnostních pravidel, ani slušného chování. Inu, bohužel, čím komerčnější oblast volíme, tím spíš narazíme na lidi, kteří mají jen málo společného s tím, proč většina z nás do hor jezdí, tedy ten klid, sounáležitost s přírodou, spolehnutí se na spolulezce a odevzdání se do rukou přátel na druhém konci lana. Chápu lezce, kteří neuznávají ferraty. Nejspíš je to ze stejného důvodu... Na druhou stranu, nebýt ferrat, asi bych se nikdy do hor nedostal a přitom teď už bych bez nich opravdu nechtěl být. Vše má svá pro a proti...


Koupel v tůni vychladila horké hlavy i těla a my mohli pokračovat na nejtěžší část téhle cesty. Začíná tu mírně převislý, asi 300 metrů dlouhý, stále stoupající traverz. Pro odvážné je tu ještě na začátku možnost nastoupit asi 20 metrů dlouhým kolmým a převislým výstupem, který je značený jako "F". Stejně jako posledně, i tentokrát se našel jeden, který se odvážně pokusil, stejně jako posledně kapituloval po prvním pádu. Je to fakticky těžké místo a když se má ještě přecvakat, rychle dojdou v převisu síly. Po zdolání traverzu, který je značen jako C/D jsme si ještě sklouzli po lanovém mostu na posledním vtipném místě, které nejspíš většina vynechá, ale pro nás to byla povinnost, protože auto jsme měli zaparkované až na konci ferraty, tedy až za tímhle hezkým úsekem.
Tvrdit, že to v autě vonělo poté, co jsme si všichni sundali boty nebudu, ale jsa bezpečně dovezen zpět do Čech, nemám si nač stěžovat! Přátelé díky a třeba někdy příště.


Sepsal Jarda zemekoulan 1. 9. 2015

neděle 19. července 2015



Maja Jezerces – nejvyšší hora Albánie – 2694 m.n.m. – pohoří Prokletie

Když jsme začali opravdu vážně uvažovat o tom, že tentokrát konečně zkusíme Černou Horu, protože údajně nabízí jak krásné moře, tak krásné hory, začal jsem pokukovat po kopci, který by byl dostupný a byl dostatečně zajímavý.
Po pročtení všech možných článků na netu jsem byl rozhodnutý pro nejvyšší kopec Albánie – Maja Jezeces. Kromě toho, že Prokletie je ještě stále poměrně málo navštěvované, tak podle fotek je fakt nádherné, což zpětně můžu potvrdit. Když jsme balili, navzdory protestům a kategorickým odmítnutím, že nikam nepůjdu, že jsem přece nedávno byl na Mont Blancu, prostě jsem do auta přidal i těch pár krámů, které by se mohli hodit, „kdyby náhodou“.

Jsme zvyklí na maličko jiný druh dovolené, než se válet na pláži s tisíci dalších, vzájemně si šlapat, když ne na hlavy, tak aspoň na ručníky, koupat se v moři, které není zrovna čisté a být pořád na jednom místě, tak nakonec i žena souhlasila a vydali jsme se pod kopec.









Je třeba říct, že ač je to ze Sutomore do Vusanje vzdušnou čarou ani ne 100km, tak cesta autem trvala přes 4 hodiny a to přesto (no, nebo možná právě proto), že jsem jel zkratkou. Vážně. Zkratka to sice byla, ale tak ukrutně klikatá, že je fakt asi lepší jet tak, jak mi říkali domorodci po hlavních silnicích, jenže já mám prostě svojí hlavu…

Pro ilustraci informace, které poskytne maps.google:
     1)      130 km přes Albánii čas 3:40
     2)      182 km zkratkou přes Klopot čas 3:47 – tudy jsme jeli tam
     3)      196 km přes Mateševo čas 3:30 (doporučuje gůgl) – tudy jsme jeli zpět
     4)      241 km přes Berane čas 3:55 (doporučují domorodci)

Na místo dorážíme v půl desáté večer a právě přichází uťapaná dvojice s batohy. Já lačný informací zastavuji, chlapík mne anglicky zdraví, tak stejně odpovídám a ptám se, jestli byli na vrcholu, načež on ke svému parťákovi, stojícímu opodál: „pocem, ty mluvíš líp anglicky.“ Je jasné, že jsme plynule přešli na češtinu a protože do cizích zemí nikdy nejezdím bez českého piva, počastoval jsem tuhle dvojici chladnou plzní. Měli byste vidět, jak jim zářili oči!
Začal jsem z nich tahat rozumy co a jak, ale oni šli z Albánie, takže mi moc neporadili. Nicméně po chvíli začali přicházet další a nakonec se nás sešlo asi 15 Čechů. Rozhodnutí, že přespíme právě tady bylo nasnadě – bude nás víc, nebudeme se bát vlka ani člověka nic. Navíc, jedna parta šla stejnou cestou, kterou jsem si plánoval já a ty jsem potřeboval vyzpovídat.
V kostce se dozvídám, že předchozí den došli na Buni jezerce, kde přespali, v 10 ráno vyrazili na vrchol a teď se úplně hotoví vracejí.
 Byli mladí a v kondici. To mi trošku vzalo vítr z plachet, protože jsme plánovali, že vrchol dáme tam a zpět za jeden den. Pod tíhou těchto informací přehodnocujeme situaci a domlouváme se, že já vyrazím sám brzy ráno a Eva s Matesem někdy později za mnou bez ambicí dosáhnout vrcholu. Asi v půl jedenácté zalézáme do spacáků a pokoušíme se usnout, což se nakonec navzdory hlučnému hovoru ostatních daří.
Vstávám těsně před pátou, vařím si kafe a polívku a v půl šesté jsem už na cestě. Vykračuju si svižným tempem, cesta stoupá zvolna a mě se jde báječně. Asi po dvou kilometrech zjišťuji, že jsem přešel Oko skakavice, jezírko, kde jsem se chtěl zastavit a vyzvednout keš a taky že jsem si, já blbec, zapomněl v autě sluneční brýle i krém na opalování. No, vracet se nebudu. Cesta nádherným údolím stále zvolna stoupá, dvakrát značka uhne na zkratku přes krásné louky a zas se vrací a pak už přichází relativně prudké stoupání až k opuštěné kolibě. Přicházím sem těsně před sedmou. Cestou od koliby si všímám hadice, kde ze spoje teče voda, tak se ještě vydatně napiju. Je to poslední spolehlivý zdroj vody. Jakmile vcházím do bukového lesa, cesta se rozdvojí. Rovně na Maja Rosic, doprava na Maja Jezerces do prudkého stoupání. Je brzo, takže ještě není moc horko a protože toho moc nenesu (v batohu mám větrovku, triko s dlouhým rukávem, dvoje fusekle, něco málo jídla, lékárničku, rukavice, čelovku a zhruba 3 litry vody) jde se mi dobře. Čím výš se dostávám, tím začínají být srázy okolo příkřejší a sotva dosáhnu sedla, prakticky úplně zmizí všechny dřeviny a zůstávají jen nádherné louky. Už před osmou se mi otvírá pohled do údolí s ledovcovými jezírky, kde je jeden z dílčích cílů a to keš GC2EZND založená v roce 2010 klukem z Ostravy a když jsem ji našel já, měla teprve 37 nálezů.
Je to tu opravdu překrásné! Jsem překvapený, jak rychle mi to šlape. Počítal jsem, že u jezer budu kolem půl desáté. Už dole jsem si nastavil limit, že pokud nebudu do 13 na vrcholu, tak otáčím a mažu zpátky, teď ale začínám mít pocit, že by to mohlo vyjít!

Ještě pár set metrů a přicházím na první, poměrně velké sněhové pole. Jde se po něm o něco lépe, než v suti a už teď se těším, jak to tudy krásně půjde dolů! Postupně se značka stáčí vlevo a přede mnou se poprvé ukazuje i můj cíl. Následuje několik sněhových polí přerušených buď ostrůvky suti, nebo menšími, snadno překonatelnými skalními masívky. Už delší dobu jdu po slunci, proklínám se kvůli zapomenutým brýlím a co chvíli si namáčím hlavu sněhem, protože je fakticky pekelný vedro.  Před desátou jsem v sedle, ve kterém se značka stočí ostře doprava do prudkého místy pevného, místy suťového stoupání. Ač je stezka vcelku dobře značená, poměrně dost často, když ji nevidím, spoléhám na intuici a znovu ji o pár desítek metrů dál nacházím. Kamenní mužíci také výrazně pomáhají. Přichází jedno z nepříjemnějších míst celé cesty. Poměrně úzký žlab, který je částečně pod sněhem a částečně malé kameny na relativně pevné skále.


Klouže oboje, volím kameny. Kdybych měl odhadnout, tak to není obtížnější, než horolezecká III. Mimo to, že nemám nikoho, kdo by mě jistil, ani čím by mě jistil, tak by velmi často ani nebylo kde. Skála vypadá kompaktní, ale je poměrně drolivá. Vcelku bez problémů tenhle asi 100 metrů dlouhý úsek překonávám. Teď se stezka znova stáčí doleva, přes kamenné pole. Balvany jsou to poměrně veliké, tak se cítím bezpečně až do chvíle, kdy mi pod nohama jeden takový dvěstěkilový macek ujede a vydá se na zběsilou cestu od údolí. Samozřejmě, že se okamžitě pohne všechno okolo a mám co dělat, aby mi nohy nezůstaly někde vespod. Dobře to dopadlo a odřenina na břiše už po týdnu není ani vidět.

Vrchol Maja Jezerces je na dohled.
Na vrchol jsem se dostal v 11.
Už je tu skupinka asi devíti Albánců, kteří dorazili těsně přede mnou. Žádají mne, abych je vyfotil, pak se ptají odkud jsem a když říkám že z Čech, tak se zas všichni chtějí vyfotit se mnou. Připadal jsem si trochu exoticky. Po chvíli odcházejí a já mám vrchol jen sám pro sebe. Něco pojím, popiju, kochám se nádherným výhledem do všech stran, udělám pár fotek a vydávám se na cestu zpátky.


Cestou dolů párkrát sejdu z cesty, ale vcelku v pohodě se na ní zas vracím a v jednom případě mi to dokonce pomohlo překonat jedno nepříjemné místo, kudy jsem šel nahoru. Přesto si musím docela dávat bacha, protože jestli zdola byly značky občas hůř vidět, shora je to ještě o poznání těžší. Do sedla pod vrcholovým stoupáním to jde asi stejně rychle jako nahoru, ale teď už přicházejí sněhová pole. Doplním do camelbagu sníh, protože voda dochází, nasazuju návleky a užívám si poměrně rychlý sestup dolů. U jezer jsem ve 13, u koliby ve 14. Hurá! Čistá chladná pitná voda… Piju jako velbloud, camelbag vyplachuju a znovu plním. Cesta údolím je teď už spíš úmorná. Je velké horko, které nahoře trochu tlumil vítr, ale tady se slunce pěkně opírá do nedalekých srázů a teplo sálá ze všech stran. To si umí představit jen ti, kdo podobný trek zažili. Smočit nohy v vodě která má 5°C, opláchnout si obličej a chvilku odpočinout. Paráda! K autu je to už jen kousek a když v půl čtvrté přicházím je to načasované tak přesně, že právě dorazila i Eva s Matesem. Studené pivo, ještě jednou s nimi na Oko, které minuli (tentokrát už ale autem) a pak hurá dolů k moři.
Jakou radost mi udělalo Oko skakavice kde je i keš GC337QE 
Tohle je dovolená podle mého gusta! Sepsal zeměkoulan 1. 8. 2015

sobota 20. června 2015

Výprava na Mont Blanc 4810 m.n.m. Francie


Začalo to celé v lednu 2014 nevinně jedním mailem, který si dovolím citovat:

Ahoj Jardo,
tak rovnou k věci, nějakou dobu mě láká Mont Blanc. Ano, chodí tam dost lidí a je to trochu dál, ale přesto v Evropě to výš už nejde :-). Sezona je tam od července do srpna, takže tak. Chtělo by to trochu fyzické průpravy, ale ty chodíš běhat a já se zde už také snažím nějak hýbat. Viděl bych to na 3 až 6 dní. Co ty na to? Dalšího zájemce s trochou zkušeností mám v Krumlově a když nás bude dost, seženu 9 místný vágen.
Bohouš“

A já na něj reagoval:

„Bohouši, mluvíš mi z duše.
Uvažuju nad dvěma kopci. Mont Blanc a možná ještě lépe Matterhorn.
Mont Blanc by měl být méně náročný a taky ne tak hezký, jako Matterhorn. Bude tam i o něco víc lidí. Ale je to fakt nejveš :D
Naproti tomu Matterhorn je trochu víc horolezení, ale ten kopec je prostě krásnej! Na počasí, sezonu i vzdálenost je to to samý.
Co se týče fyzičky, tak na ní do jisté míry pracuju, ale kdybychom skutečně měli vyrazit, asi by to chtělo trochu přidat.
Na Mont Blanc jsme schopni se dostat sami, bez někoho, kdo tam byl (i když by se šiknul), ale Matterhorn bych raději s někým zkušeným. O 2 lidech vím, s jedním jsem to téma už i otevřel.
Blbý je, že doma to tak úplně nevítají, ale to se stejně musí změnit... ;)
Jarda“

A tak slovo dalo slovo a postupně se začala vytvářet skupinka lidí, která připadala v úvahu. Nevím, čím to bylo, ale v létě 2014 se nám nějak nedařilo skloubit termíny volna a počasí, navíc Bohouš si trošku poškodil rameno, takže v září jsme celou akci „Matterhorn“ odpískali s tím, že to zkusíme příští léto.
Během zimy se vykrystalizovala už finální skupina ve složení: Zbyněk (burg86), Radek (CZcacher), Bohouš (Wadji), Michal (Chemic77), Petr (Kníža) a já (zeměkoulan). Každý jsme se po svém nějak snažili zlepšovat kondici a jako finální přípravu jsme si udělali výstup na Dachstein přes Adamekhutte, abychom natrénovali pohyb v mačkách a postup po ledovci v navázaném družstvu.
Termín „konec června“ byl jasný už od jara a všichni jsme s ním víceméně počítali a pochopitelně plánovali další aktivity okolo, což nakonec zapříčinilo, že se šestičlenná skupina rozpadla na dvě tříčlenné. Když jsme se totiž ve čtvrtek 17. 6. sešli kvůli finální koordinaci, tak se ukázalo, že části by se lépe hodilo odjet co nejdřív a části zas až v sobotu příští týden.
Počasí vypadalo velmi slibně, z mého pohledu nebylo nač čekat. Jediné a také zásadní ovšem bylo, že cesty na Matterhorn byly zavřené kvůli velkému množství sněhu. A v tu chvíli, naprosto logicky, opět vstoupil do hry MB, coby nejvyšší vrchol Evropy.
Protože se nám nepodařilo sehnat 7 místné auto a časové možnosti jednotlivců taky úplně nepasovaly, nakonec jsme odjížděli ve středu 24. 6. pozdě odpoledne směrem na jih v sestavě Zbyněk, Radek a já.
Docela dlouho jsme diskutovali, jestli opravdu pojedeme na MB, nebo zda nebude lepší to ještě odložit a udělat přípravu na Grossglockneru, ale nakonec touha dobýt vrchol Evropy rozhodla a my v Salzburku stáčíme na Mnichov a dál směr Švýcarsko. Cestou lovíme podél dálnice GC4PTCZ a pak ještě zajíždíme „vybarvit“ Lichtenštejnsko GC2XXDH.
Před půlnocí se vracíme na dálnici A1 směr Bern a poblíž GC1WZBP přespáváme. Ráno, kolem páté si ji odlovíme a pokračujeme po A1.
Protože se v řízení téměř rovným dílem střídáme, cesta ubíhá krásně a nikdo není extrémně unavený. V 9 ráno jsme téměř na Švýcarskofrancouzských hranicích. Sjíždíme ze sedla dolů k Chamonix a v domění, že vidíme cíl se fotíme.

V Chamonix jsem ještě Radka donutil, aby si koupil pořádné rukavice. Pak jsme zaskočili odlovit první Francouzskou krabičku GC2EJYR. 













Najít nástupní stanici zubačky byl trošku problém, ale i ten jsme nakonec úspěšně vyřešili, zakoupili lístky, u auta přebalili bágly, 




nechali se vyfotit chlapíkem s oslem a hurá na historický vláček vzhůru do kopce.



A odtud už hezky jenom po svých. Kocháme se krásnými výhledy a záhy přicházíme k opuštěnému domu, ve kterém jsme uvažovali, že přespíme. Protože je ale ještě brzo a sil máme celkem dost, rychle se rozhodujeme pro další postup až k Refuge de Tette Rouse.



      
Na místo, kde pro dnešek končíme, se dostáváme těsně před šestou večer. Nebyla to úplně procházka, ale nijak zvlášť unavený se necítím, navíc odměna v podobě piva za 5 Eur mi udělá moc dobře.

Zbyněk vyjednává spaní na chatě, ale na nabídku za 28 Eur spát na zemi v botárně nepřistupujeme a raději stavíme stan mezi další, jak později zjišťujeme, zejména české. Záhy si plním další sen a to vidět ve volné přírodě kozorožce. Fotím mohutného, na lidi evidentně zvyklého kozla.

Od chlapíků, kteří jsou tu s jakousi cestovou, postupně dostáváme spoustu užitečných informací a seznamujeme se i s jejím majitelem, který se tu vyzná. Docela se s ním zapovídám, lačný všech informací. Je zvláštní, jak dlouho je tu vidět.



Před půl desátou dělám poslední fotky osvíceného svahu pod Refuge de Gouter, který se pokusíme už za pár hodin zdolat a konečně zalézám do spacáku.
Noc nestojí za nic. Alumatka naprosto nedostatečně izoluje od sněhu a já se snažím promrzat rovnoměrně, což obnáší otáčení v pravidelných, stále se zkracujících intervalech. Když mne z lehkého spánku, někdy kolem 2 v noci budí Radek s tím, že nemůže spát a vyrazí napřed sám, snažím se mu to chvilku vymluvit, když přesto odchází, převalím se na jeho nafukovačku a spacák a na hodinu a půl usínám. Ze spacáku se mi nechce a budík poslechnu až napotřetí.
Rychle balíme, obouváme mačky, nasazujeme na helmy čelovky a vydáváme se Zbyňkem ve 3:45 vyrážíme do prudkého ledového svahu. Čeká nás nejnebezpečnější úsek cesty, Velký kuloár. Včera jsme viděli, jak tudy občas prosviští kámen. Protože v tuhle hodinu je všechno přimrzlé, bez problémů se přes něj dostáváme a začínáme stoupat mixem sněhu, kamení a ledu. Cestiček je tu spousta a vysoko nad námi blikají čelovky. Stoupání se nám zdá velmi náročné, ale zřejmě zdání klame, 
protože už v 6:10 míjíme starý Gouter a míříme po hřebínku do nové chaty, abychom se víc oblékli, protože tu brutálně fičí. Doufám, že tady v teple na nás bude čekat Radek, ale není tu.
Využíváme toho, že je tu teplo a nefouká, posilňujeme se, necháme tu přebytečnou zátěž (helmu a spacák) a vyrážíme dál.



Vyšlapanou pěšinou tu v mírnějším, tu v ostřejším stoupání vytrvale postupujeme. Je to čím dál náročnější, zejména na dýchání. Stává se mělčím, srdce tluče rychleji a svaly jsou unavené. Když se dostaneme na Dom de Gouter, odkud se konečně otevře pohled na samotný Mont Blanc, užíváme si chvíli jen mírného větru a kocháme se výhledem.



Nevím jak Zbyněk, nemluvíme o tom, ale já začínám mít chuť se na vrchol vykašlat. Důvodů je víc. Vítr je opravdu hodně nepříjemný, mám obavy o Radka, krátká (no spíš žádná) aklimatizace, strach ze sestupu kuloárem, kde jak víme, čím je pozdější čas, tím víc padá kamení… Zkrátka postupně se mi to v hlavě pěkně rovná… 


Na Refuge Vallot (4410 m.n.m.), tedy poslední možnost úkrytu před závěrečným stoupáním přicházíme v 9:40. Rychlým pohledem přejedu ty trosky, co tu sedí a polehávají. Jedna z nich je i Radek, ve tváři popelavý, sedí a spí. Na otázky jestli je ok, jestli něco jedl a pil odpovídá zamítavě. To je poslední kapka a já se rozhoduji, že musíme otočit. Netuším, v jakém je stavu a jak zvládne cestu dolů. Na vrchol nám zbývá ještě 400 výškových metrů a podle předpokladu cca 2 hodiny. To si prostě netroufnu riskovat.
Po nějaké době se mi podaří ho donutit, aby se aspoň napil a něco snědl. Chvíli po desáté vyrážíme dolů. Je mi to líto, ale tentokrát to na vrchol nezvládneme.


Cestou dolů za chůze usínám. Je to zvláštní pocit, to jsem ještě nezažil. Své dělá kromě únavy určitě i špatný spánek a výška. Stačí sestoupit pár set metrů a člověk má pocit, že kdyby se otočil, tak to zvládne, ale zdravý rozum vítězí a my sestupujeme. 
Na Refuge de Gouter odpočíváme, Radek spí v sedě, já si jdu dát kafe nahoru do restaurace. Je to krásná chata, ale přístup chatařů je dost šílený. Kluci, co tu přespávali, tak zaplatili 70 Eur za noc v botárně!
Před třináctou vyrážíme na sestup k velkému kuloáru. Celkem rychle vyhodnocujeme, že mačky jsou spíš na obtíž, než užitečné, takže se cesta značně urychlí a my je obouváme zas až na přechod kuloárem. Jdu první, Zbyněk čeká, až se dostanu na druhou stranu a hlídá šutry. Pak se vydává za mnou. Kamen, který se vydal na cestu směrem k němu naštěstí oba vidíme a tak nic vážného nehrozí. Radka jsme zas nechali někde za sebou, protože nás soustavně odhání, ať jdeme napřed, že nás dojde. Protože stejně nemáme lano ani sedáky a výška už je zase přijatelná, tak vlastně o nic nejde. Kdyby se něco stalo, nejspíš bychom si nebyli schopni vzájemně pomoct.

 
    
Nejnebezpečnější nám stejně přijdou místní guidi, kteří k sobě mají navázanou typicky dvojici turistů. Mají je jak na vodítku a pocit bezpečí, které jim navázání dává, mi přijde falešný.














Dole u stanu jsme kolem třetí a mě najednou hrozně rozbolí hlava, tak si dávám prášek a na hodinku usínám. Hodně to pomohlo a já se pouštím také do balení a kolem 16té už vyrážíme dolů.



Ke kamennému domu, který se pro tuto noc stane naším útočištěm, přicházíme kolem 19té. Vaříme čínskou polévku, do ní přidáváme sušené maso a já se jdu ještě kochat výhledy do údolí. Je to nádhera.



Říkáme si, že druhý den vstaneme časně, abychom dolů jeli první zubačkou, ale není kam spěchat, takže nakonec vyrážíme až kolem 8. Cestou ještě nacházíme keš GC1VBCA a naopak nenacházíme (stejně jako tu u Refuge Vallot) tuhle GC1VGVK.
Zubačka v 10 nás veze zpátky dolů, do civilizace. Na konečné se nám nakonec, díky fotohintu daří najít GC3XWWY, která se tímto stává mou nejzápadnější (a dočasně i nejvzdálenější) nalezenou. Naházet věci do auta a vzhůru do obchodu nakoupit místní sýry a víno.

Ještě poslední fotka s nedosaženým vrcholem, vykoupat nohy v Ženevském jezeře a pak střídavě za volantem až domů. 

Cestou bylo ještě pár keší, z nichž podle mne žádná nestojí za zmínku.
Doma jsme v neděli 28. 6. v 1:05

Rekapitulace:
Cca 80 hodin na cestě, ujeto 1940 km, náklady sakumprásk za všechny 11.500,-
A musíme sem znovu! Sepsal 6. 8. 2015 zeměkoulan (fotky jsou směs od všech tří).

PS: Pro úplnost - druhá skupina (Bohouš Chemic, Kníža), vyrazila v pátek večer, míjeli jsme se s nimi kdesi ve Švýcarsku na dálnici a díky navigačním chybám se nedokázali potkat. Stejně jako my, ani oni nedosáhli vrcholu, strávili 2 noci v horách a v úterý byli doma.