Výprava do Hallstatu a okolí - srpen 2015

Aby toho letos nebylo málo, je čas a nějaká koruna zbyla, vyslal jsem Evu s Matesem, aby se jeli vykoupat na naší oblíbenou Prematuru. V pátek večer jsem je odvezl na autobus, zamával jim a sám se jel domů balit, abych byl v sobotu 8. 8. 2015 v 5 ráno připravený na Krasejovce k nástupu do auta partičky z Prahy. Domluvili jsme se těsně předtím docela narychlo, že jim vypadli nějací parťáci a tak já využil situaci a doplnil stav do 100%, tedy osmi lidí v autě.

 Cesta proběhla v pohodě a tak jsme v 9:40 připraveni vydat se na Seewand. Pro mne je to podruhé a nejspíš i naposled, protože sestup z něj je únavný. To ale trochu předbíhám...

Skupinka se hned na začátku rozdělila na 2 části. "Slabší", kteří se necítili na tuto démonizovanou stěnu zvolili lehčí cesty v okolí a my v sestavě David, Tomáš, Ondra a já vyrazili pod mým vedením k nástupu. No, je to víc než rok, co jsem tu byl, tak snad krátké počáteční bloudění bylo omluvitelné. Ostatně, vynadáno dostal David, protože mi přece nemá důvěřovat a on je vedoucí výpravy, takže stejně za všechno může, ne? ;)

Napodruhé už hladce docházíme až k nástupu, strojíme se do cajků a já nastupuji jako první.

Posledně mi ta stěna přišla nějaká těžší, nebo jsem byl v horší formě, nebo jsou ostatní nějak pomalí, nebo jde o kombinaci všeho, ale netrvá to dlouho a jsem tu sám a užívám si. První větší odpočinek si dávám u jeskyně, kde možná 3/4 hodiny čekám, než dorazí David a po něj postupně i Tomáš a Ondra. Vymlouvají se, že pořád fotí a že to berou jako kochací výlet, ale stejně je podezřívám, že se cavkají i na místech, která já, možná neuvážně (čert ví) přecházím bez jištění, nebo nejvýš na jednu karabinu. Ale i tak, odpočinek mi dělá dobře. Všichni se posilníme, pokecáme a za chvíli mažeme zas dál - výš.

Co si budeme namlouvat, ona ta stěna není ani krátká, ani nějak zvlášť jednoduchá a když je vedro jako dneska, je fakt příjemné, že je téměř celou dobu stín. Přece jen, nějakých 800 výškových metrů v 35 °C dá docela zabrat a člověk rád za každé místečko, kde se dá na pohodu odpočinout a těch je tady fakticky dost. Kdybych měl nějak jednoduše popsat, jak vlastně Seewand vypadá, tak je to sice hodně exponovaná ferrata s místy celkem obtížnými úseky, ale ty se střídají s pohodovými, až chtělo by se říct odpočinkovými pasážemi. 80 metrů téměř kolmého Déčkového lezení na které navazuje 50 metrů dlouhý Béčový traverz s nádherným výhledem na Hallstatsee a tak pořád dokola, jen se se trošku různí délky, výšky a obtížnosti.
Zhruba ve 2/3 stěny je jedno z těžších míst, které je ale vážně moc fotogenické :)
Pravda, taky trošku záleží model od modela ;)
Odsud dál je to stále ve stejném duchu "těžká, lehká, těžká, lehká, atd." že si člověk vlastně ani nevšimne a najednou je nahoře. Éčkový úsek, který je někde na úrovni posledních 100 výškových metrů pod koncem ferraty jsme nějak všichni přehlídli. Inu, dobrá kondice a zvyk na exponované pasáže je hodně znát.
I na "vrcholu" čekám asi 20 minut na kluky, než dorazí. Teď nás čeká ještě celkem dlouhá cesta po krásné náhorní planině, jejíž vzhled je utvářený léty působení ledu a sněhu, který tu až do pozdního jara leží. Je velmi členitá a krásná. Výhledy na Dachstein jsou kouzelné a já si připomínám, že mám v plánu udělat přechod z Hallstattu do Ramsau, nebo možná spíš opačně :)
Výborná polívka kaspresknédlsupe a wajcnbír (nebojaksetopíše) nám trošku zvednou náladu a dodají sil na únavnou cestu do údolí. Cestou se mi podařilo odlovit keš, kterou jsem minule marně hledal. Úsek po sjezdovce je stejně otravný a nepříjemný jako minule, ale jakmile odbočíme do lesa, už je to dobré a Winkel je najednou příjemně blízko.
Ještě milejší je, že druhá část výpravy nám přijíždí naproti a ušetří nám zhruba kilometr, ale i ten je po celém dni hodně znát. Koupačka v dešti v Hallstattsee je víc než příjemná a my osvěženi přejíždíme k "altánku" kde mají kluci několikrát odzkoušené spaní, které ovšem tentokrát zabrala jiná, překvapivě také česká parta. Náladu nám to nijak zvlášť nezkazilo, takže vyrážíme do města na kebab (mimochodem fakt luxusní) a pár piv. Při návratu ukazuji, že nastoupit do zdánlivě nedostupných labutí není žádný problém, tedy když se člověk zamyslí, čím získávám kladné body u těch, co se o to nesnažili a David s Tomášem na mne od té chvíle koukají skrz prsty ;) To nic kluci, jednou to tak zvládnete... ;) Keš ve městě jsem najít v rychlosti nezvládl, takže zas o důvod víc vrátit se do toho kouzelného a fotogenického městečka na břehu jezera.

Noc na cestě je vcelku klidná, vstávám první, vařím kafe a čekám, až se mládež probudí. Rychlá snídaně v cukrárně přijde vhod, ještě jednou zpátky natankovat vodu do petek, abychom zvládli plánovanou ferratu Postalmklam. Následuje zhruba 40ti kilometrový přejezd a zaplacení vjezdu na

mýtnou silnici. U spodního parkoviště poblíž nástupu je tolik aut, že se nevejdeme, tak najíždíme nahoru, což se nakonec ukáže jako velmi chytrá a příjemná varianta, protože sestup si odbydeme napřed :) Dolů na nástup, protože jsme čerství nám to trvá sotva hodinu. Už jsem tu byl 2x, takže vím, co nás čeká, přesto mě první, poměrně vratký, most znovu překvapí. Mě sice překvapí, ale jiné (tak jako mě poprvé) docela vyleká.
Dál už je to ale jde jako po másle. Kaňon, kterým tu traverzujeme, tu stoupáme a několikrát ho musíme překonat po různě obtížných lávkách je prostě parádní. Dlouho jsme tu sami, takže je dost času na focení a i ti, co si nejsou úplně jistí, jištěni kolegy získávají důvěru v jištění a s jistotou postupují dál. Přeskok je nejzajímavější místo v kaňonu a já nemůžu nevzpomenout na Radka, který se na jediném laně uprostřed spokojeně houpal, zatímco já byl štěstím bez sebe, když jsem byl na druhé straně. Inu, každý to máme jinak.

Na část výstupu z kaňonu do lesa jsem znovu úplně zapomněl, takže mě zas překvapila. Ale ne zas tolik, jako dvojička německy mluvících, mladých lezců, kteří se chovali jako pitomci, nedbajíce základních bezpečnostních pravidel, ani slušného chování. Inu, bohužel, čím komerčnější oblast volíme, tím spíš narazíme na lidi, kteří mají jen málo společného s tím, proč většina z nás do hor jezdí, tedy ten klid, sounáležitost s přírodou, spolehnutí se na spolulezce a odevzdání se do rukou přátel na druhém konci lana. Chápu lezce, kteří neuznávají ferraty. Nejspíš je to ze stejného důvodu... Na druhou stranu, nebýt ferrat, asi bych se nikdy do hor nedostal a přitom teď už bych bez nich opravdu nechtěl být. Vše má svá pro a proti...


Koupel v tůni vychladila horké hlavy i těla a my mohli pokračovat na nejtěžší část téhle cesty. Začíná tu mírně převislý, asi 300 metrů dlouhý, stále stoupající traverz. Pro odvážné je tu ještě na začátku možnost nastoupit asi 20 metrů dlouhým kolmým a převislým výstupem, který je značený jako "F". Stejně jako posledně, i tentokrát se našel jeden, který se odvážně pokusil, stejně jako posledně kapituloval po prvním pádu. Je to fakticky těžké místo a když se má ještě přecvakat, rychle dojdou v převisu síly. Po zdolání traverzu, který je značen jako C/D jsme si ještě sklouzli po lanovém mostu na posledním vtipném místě, které nejspíš většina vynechá, ale pro nás to byla povinnost, protože auto jsme měli zaparkované až na konci ferraty, tedy až za tímhle hezkým úsekem.
Tvrdit, že to v autě vonělo poté, co jsme si všichni sundali boty nebudu, ale jsa bezpečně dovezen zpět do Čech, nemám si nač stěžovat! Přátelé díky a třeba někdy příště.

Sepsal Jarda zemekoulan 1. 9. 2015