Triglav 2864 m.n.m. Slovinsko

Pro mne je dovolená u moře sice příjemný relax, válení se u vody, zaplavat si, potápět, blbnout ve vlnách, to je všechno fain, ale hory jsou hory.

Nevím, jak to vlastně přišlo, že jsem si je tak zamiloval, ale je to pravda.

Když jsme letos plánovali, že pojedeme k moři, logicky jsem hledal něco zajímavého cestou a Triglav byl už delší dobu jedním z mých snů.

Protože s námi tentokrát jel i "prostřední" tak to bylo o něco jednodušší a já začal připravovat plán, který se nakonec dočkal realizace.

Přes krásné sedlo Wurzenpass jsme se přehoupli do Slovinska, nedaleko Kranjské Gory se pokusili najít keš GC200QY a pak zamířili dál směrem na Trenta.

Podle několika článků, které jsem přečetl by tu mělo být jakési neoficiální, ale tolerované kempovací místo, ze kterého je ideální vyrážet.

Něco takového se nám podařilo najít a tak, skoro už za tmy, stavíme stan a zachumláváme se do spacáků.

Je čtvrtek 21. 7., vstáváme brzy, myslím někdy před šestou. Evík a Mates se s námi loučí a my vyrážíme nahoru na horu.

980 m.n.m.

Cesta údolím zprvu zvolna stoupá, lovíme keš GC2Q9YD a možná i proto se nám podaří minout odbočku, která vede podle mapy na "ferratu" a zacházíme si docela daleko po klasické cestě směrem na sever. V nějakých 1600 m.n.m. se z ní odděluje pěšina, která vede na Pihovec (2400 m.n.m.). Na tenhle kopec podstatnou část cesty koukáme, zakláníme hlavy a zdá se nám neskutečné, že tak vysoko, vlastně ještě výš, chceme dneska dojít. Na přespání nejsme vybaveni, takže pak i zpátky! I když víme, že cestou je jedna horská chata, na níž spoléháme jako na poslední možnost v nouzi.

Kolem desáté už se nám začínají otevírat nádherné výhledy do údolí, ze kterého jsme vystoupali.

Pěšina je hezky patrná a my si dopřáváme trochu jídla a odpočinku. 

Na chatě, na kterou jsme se dostali kolem jedenácté si dáváme pivo, trochu vydechneme a pak zas razíme dál vědomi si toho, že nás čeká ještě celkem slušná štreka. Obvykle se tenhle výlet chodí na 2 dny a my to hodláme zmáknout za jeden.

V pozadí Tražška koča (2151 m.n.m.)

Zhruba po hodině nijak zvlášť namáhavého stoupání se dostáváme k hranici velikého suťového pole a před námi se už zvedá mohutný vrcholový masiv Triglavu. 

 

Navzdory tomu, že Josef neměl prakticky žádné zkušenosti z hor, tak díky tomu, že finálový výstup je hustě jištěný ocelovými lany a hřeby, nebyl větší problém dostat se na vrchol za necelou hodinu. Ač je cesta místy poměrně dost exponovaná, jištění tu nemá velký smysl. Není to totiž ferrata taková, jaká známe z Rakouska, ale železo tu slouží jako náhrada chytů a stupů, nikoli jako jistící prvek.

Na vrchol jsme se dostali někdy kolem druhé odpoledne a strávili tu skoro hodinu. Na fotce je jedna z mála chvil, kdy jsme tu byli víceméně sami. Možná bychom se tu byli ještě zdrželi, ale počasí se začalo velmi rychle kazit a bylo vidět, jak se sem ženou mraky, ze kterých se nejspíš vytvoří bouřka a to je zrovna na tomhle kopci velmi nebezpečné. Tak ještě rychle odlovit dosud naší nejvyšší nalezenou keš GC14N3H a hurá dolů. Brali jsme to celkem fofrem, ale když jsme byli pryč z nejhoršího (rozuměj od hromosvodu) tak jsme si zas dovolili zvolnit a na chvíli odpočinout.

Cestou jsme to, i díky stále se horšícímu počasí risknuli a vydali se po "tečkované" kterou jsme chtěli jít nahoru. Určitě jsme si tím cestu zkrátili o pár kilometrů a jistě i o pár desítek minut, ale byla tam místa, kdy jsem měl celkem obavy, aby to Pepíno zvládnul. Sice nemá techniku, ale zase je v extrémně dobré kondici, takže i přes pár poměrně nebezpečných míst se nám podařilo dostat bez problémů. Ještě poslední ohlédnutí

a kolem deváté večer jsme zpátky u auta. Bylo to výživné a nejspíš i proto tak krásné!

6. 8. sepsal zeměkoulan